Toto není reportáž o přímé akci, ačkoli malé krádeže jsem se dopustila, není to ani reportáž o osvobození jednoho nebo dvou zvířat, ačkoli jsem si nepřála nic jiného. Je to srdcem procítěný příběh jednoho nebo dvou zvířecích bytostí, o který bych se tak nějak ráda podělila.

Šestého září 2007 jsme s kamarádkou navštívily hospodářskou výstavu Náš chov v Lysé nad Labem.
V jedné hale rozliční chovatelé a trapitelé zvířat vystavovali svá vybavení, nástroje, klece, krmiva a další předměty dominace, někteří nabízeli své katalogy "chovných kusů" a někteří nabízeli ochutnávky masa z krav. Nabraly jsme pro sebe plnou náruč materiálů a publikací "přímo ze zdroje", z nichž nad mnoha se stále nepřestávám udivovat.
Poté, s nachystaným foťákem a kamerou, jsme se přesunuly do výstavní haly. Tam jsme našly desítky zvířat, ovce, telátka, krávy, býky, berany, králíky, kozy, mámy prasnice a selátka, a také stánky s kůžemi a masem ovcí. Byl to můj první skutečný přímý kontakt s těmi konkrétními zvířaty, za která mluvíme, většinou totiž jen sedím za počítačem psaním a komunikováním, občas se pak zvednu ze židle a vyjedu promítat pro lidi nebo na ulicích.
Tady jsem byla, poprvé, konfrontována s těmi oněmi bytostmi, životy, tvářemi, dušemi, či pro někoho, čísly. Krávy a ovce ležely či stály jedna vedle druhé v ohradách, ne natolik malých, aby se nemohly hýbat, ale dost malých na to, aby byly ony stále považované za zboží. Hned vedle vchodu zíraly kolem sebe tři mladé flíčkované krávy, občas vzaly do úst udupanou slámu a jedna z nich, ležící, žvýkala kovové oplocení. Protáhla jsem se do úzké chodbičky a klekla si k ní. Mladá, krásná kráva s očíslovanou známkou v uších si pomalu zvykla na moji ruku a nechala mě hladit ji na krku a tváři. Byla tak něžná, přes svoji velikost, a tak nemilovaná. Celou dobu bez utěšení žvýkala plocení a několikrát se snažila kousat mi koleno. Evidentně byla odstavena předčasně a tolik jí chyběla máma, přestože sama již vypadala téměř dospěle.
Snažila jsem se utěšit její malé bolístky po minuty, co jsem s ní strávila, utírala jsem její slzící oči a nos a stírala jí hnis z uší, pravděpodobně zanícených kvůli vpíchnuté plastové známce. Pak jsem se se svojí malou kamarádkou rozloučila a šla fotografovat další zvířata. Vyfotily jsme ovce s vysprejovanými čísly na zádech, takzvané belgické modré krávy a telata s obrovskými hmotami svalů, mečící kozy a jejich mláďátka, mámy prasnice a jejich selátka spící poklidně jeden vedle druhého, netušící, že jejich rodiny budou brzy rozděleny, a nevidící na svých zádech vytetovaná čísla, která jsme viděly my.
Natočily jsme zemědělce vléci a tlačit kozy a ovce uličkami, je jak padají na kluzké podlaze a křičí, a je poté nahnané do hlavní ohrady. Mnoho lidí sedělo podél ohrady, často rodiny s dětmi, a pozorovali zvířata předváděná sem a tam, vystavovaná, zkrocená a oslovovaná tak, jak jsme dřív oslovovali otroky.
Natočily jsme ukázkové stříhání ovcí, čehož proces znamenal vlečení ovcí po výstavní hale za krk, hlavu či nohu, vtlačení vyděšeného zvířete do ohrady, přivázání je nehybné k vysokému přístroji a pak vyholení z nich vlny násilným způsobem. Komentátorovy výkřiky a nářek jehňátek se nesl po celé hale. Natočily jsme i ovce vlečené zpátky do svých výběhů a jejich nahá třesoucí se těla, na nichž pomalu vyvstávaly hluboké krvavé řezné rány.
Tohle jsme viděly, a já jsem si vážně připadala jako bychom byly jediné, kdo fakt viděl. Kdyby i ostatní viděli stejné zacházení a slyšeli stejné nářky, jak by mohli zůstat tiší? Jak by mohli udržet potěšené výrazy na tvářích, jak by mohli pokračovat v jezení smažených těl jehňat?
Bála jsem se jít dovnitř s kamerou a jednoduše tam natáčet, zjistila jsem však celkem brzy, že se o to nikdo nestaral. Následovala jsem zemědělce vlečíce kozly za rohy a kopajíce do nich, několikrát jsem natočila i jejich tváře – oni však neměli nejmenší starost. Cítila jsem se bezmocná.
S dostatkem důkazů jsme se vrátily utěšit naše malé telátko. Je těžké říct sbohem někomu, když víte, že bude svázán a popraven a zmasakrován a sněden jen pár měsíců nebo dnů poté. Krvácelo mi srdce. Odešly jsme od ní rychle po shodě, že to tak pro nás bude snazší. Rozloučila jsem se s naší malou smutnou flíčkatou krásou, pohladila ji naposledy (a tentokrát jsem věděla, že je to opravdu naposledy) a odešla.
Znovu jsme procházely kolem mnoha vystavených zvířat, s téměř plnou pamětí fotoaparátu, a chystaly se opustit to hrozné místo. A tam byl. Stál ve své malé ohradě, přimáčknutý hrudí k plotu, jeho tenké nohy nesly hromadu vlny. Se zavřenýma očima a klidnou, odevzdanou tváří, natahoval beran hlavu, opřenou o zábradlí, do uličky. Lidé chodili kolem něj a on tam byl takhle pořád – nehybný, přitisknutý k plotu, hlavou vystrčenou ven, oči zavřené, a čekající. Vypadal jako spící loutka, jako doufající anděl na válečném poli. Odložila jsem kameru a klekla si k němu. Natáhla jsem k němu ruce a on, stále nehybný, s očima zavřenýma, si položil hlavu do mých rukou. A bylo to.
Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli. Nehnula jsem sebou, stejně tak on, přestože váha jeho hlavy mi drtila ruku. Jenom vím, slyšela jsem, jak lidé procházející kolem nás zastavují a koukají. Taková socha nás dvou, já klečící a objímající berana, s hlavou o něj opřenou, a on tam stojící s hlavou položenou v mé náruči. Byly jsem oněmělé. Kamarádka vyfotila pár posledních fotek a pak si sedla vedle a hladila berana na tváři. Otvíral a zavíral oči a nastavoval tvář. Seděly jsme tam bůhvíjak dlouho a drbaly ho na hlavě a na krku. Věděly jsme, že tam čekal na nás.
Když jsme odcházely, sundala jsem mu z krku těžký kožený obojek a uklidila ho do tašky – zde ta krádež – a pořád ho mám na skříni. Když jsem odcházela, byl tam pořád takto – odevzdaný, důvěřivý, bezelstný. Jedině s tím rozdílem že teď, doufám, se cítil... (Zde mi poprvé docházejí slova.) ... milovaný. Ubezpečený. Obdivovaný. Políbený. Jako když políbíte holku nebo kluka poprvé v životě.

Moje kamarádka neměla dobrý pocit z placení peněz řezníkům za účelem dostat se dovnitř (tj. vstupné). Říkala jsem jí, že nafotíme fotky a vezmeme si publikace přímo od kořene utrpení. Ale za co jsem nejvíc vděčná, s vědomím že jsem zaplatila peníze těm, kdo zvířata trápí, je, vyjma možnosti utišit dvě nádherné, osamělé a zapomenuté bytosti, že jsem možná ukázala malý zlomek pochopení některým lidem. Když jsem objímala tohoto berana, za sebou jsem slyšela mnoho lidí zastavovat se a dívat. Slyšela jsem rodiče ukazovat berana svým dětem a říkat jim nějaké hezké věci. Skutečně nežiju v naději, že kdokoli z nich se stal ten den vegetariánem či veganem, nevěřím ani, že kohokoli z těch lidí vůbec napadla myšlenka nejíst ta zvířata. Ale vím, někde uvnitř vím, že se těch pár lidí tam zastavilo, když mě a jeho viděli, a viděli slzy v mých očích.

Nevím, jak zastavit všechno to utrpení. Nevím, jak zvířatům pomoct z bídy ve které přežívají. Ale vím, to jediné co vím, je, že musíme jít dál. Pokouším se žít každý okamžik pravdivě sama k sobě, upřímně k svému srdci, a když přemýšlím o tom krásném beranovi, přestože se trápím, vím že tam, v tom samotném okamžiku, bylo moje srdce správný.

Fotoreportáž z výstavy na realita.tv.

Výlov 2008

Ulice 2007

Tento článek vyšel před dvěma lety v Obecním zpravodaji severočeských Křešic. Jak koupit, skladovat a zabít kapra. S radostí si odpustím komentáře, mám totiž pocit, že i bez toho je následující text dosti drsnou parodií sebe sama. Aspoň pro mě.  

Jak koupit, skladovat a zabít kapra

Říká se, že Vánoce jsou hlavně svátky klidu, míru a vzájemného porozumění, což pro navození pohody úplně stačí. Ale ani docela skromné Vánoce v docela obyčejných domácnostech se neobejdou bez takové spousty příprav, cídění, pečení, zvyků, ozdob a dalších maličkostí, že jsou těmi nejpropracovanějšími a nejbohatšími svátky v roce. Dokonce i rodiče, kteří nesnesou, aby jejich děti měly doma morčata, křečky, štěňata nebo kobry, se často sami vrhnou do péče o živého kapra, konec konců je to jenom na pár dní.

Jestliže si někdo přeje chovat kapra ve vaně, měl by počítat s tím, že i přes své nenáročné vzezření je to živý tvor, který vyžaduje alespoň minimální péči. Taška, v níž se koupený kapr ponese domů, by rozhodně neměla být igelitová, ale dobře prodyšná. V mrazivém vzduchu pak dokáže ryba přežít bez vzduchu i několik hodin. Kapr by měl být zakoupen co nejblíže bydliště, aby netrpěl dlouhým nošením a v žádném případě by neměl být převážen v autě, protože příliš teplý vzduch by nevydržel. Navíc je zvíře jak v přeplněné kádi tak v prázdné tašce nepřetržitě stresované a tudíž celkově choulostivější.

Doma by na něj měla již čekat napuštěná vana nebo jiná dostatečně velká nádoba, aby z vody vyprchal chlor, který by jinak mohl kapra přiotrávit. Voda by měla být co možná nejstudenější, protože kapři v přírodě obývají přes zimu dna rybníků, kde je teplota 4'C, zatímco voda z vodovodu sotva klesne pod 10'C.

Často se však stane, že ani veliká snaha o kaprovo pohodlí není nic platná a ryba uhyne. Mnozí by jistě leklou rybu hned vyhodili, ale pokud nepožila žádnou nebezpečnou látku a uhynula pouze v důsledku nedostatku kyslíku, není důvod se obávat, že je její maso nejedlé. Naopak je velmi dobře odkrvené do dutiny břišní, a může proto dokonce lépe chutnat než maso špatně zabité ryby.

Pokud nám přeci jen kapr přežije až do Štědrého dne, musíme ho samo sebou zabít. Zabití obvykle vyžaduje osobu, která je tomuto úkonu zvyklá, protože i když kapr nepatří mezi nejinteligentnější tvory, může právě jeho dojemná zamlklost vyvolávat v člověku silné zábrany úmyslně jej udeřit. Často pak mezi oblíbené rodinné historky patří vyprávění, jak musel být přivolán soused, protože tatínek nedokázal na rybu vztáhnout ruku.

Nicméně samotný proces zabití není vůbec složitý. Nejprve vypustíme z vany vodu a necháme rybu chvíli jenom ležet, aby se uklidnila. Protože je kaprovo tělo velmi kluzké, uchopíme ho pomocí hadru, pevně přidržíme a ranou do hlavy omráčíme. Pro kvalitu masa je důležité vykrvácení, a proto je třeba vzápětí přerušit důležitou tepnu anebo některý silně prokrvený orgán. Takovým orgánem jsou žábry, které jsou kromě toho snadno přístupné, proto strčíme prsty pod skřele a jeden nebo více žaberních oblouků přetrhneme.

Následuje očištění šupin, které může být dosti pracné, pokud jsme nepořídili kapra lysce. Pro ulehčení lze použít tupou hranu nože nebo ještě lépe polévkovou lžíci, kterou kapra "hladíme proti srsti" a šupiny samy odletují bohužel do všech stran, takže musíme být připraveni na pořádný úklid. Při tom si neustále přidržujeme kapra hadrem, aby neklouzal.

Také vykuchání ryby je velmi jednoduché, pouze při otvírání břicha musíme být velmi opatrní, abychom nepoškodili žlučník. Nejprve najdeme na břiše blíže u ocasu vylučovací otvor, který je pro nás výchozím bodem. Odtud vedeme řez pokud možno těsně pod kůží až k hlavě. Žlučník se nachází hned za hlavou přibližně v hloubce našeho nože, a proto je třeba právě v tomto místě postupovat obezřetně. Jeho obsah je nesmírně hořký a pokud by došlo k protržení orgánu, znehodnotilo by se veškeré maso.

Když máme kapra otevřeného, vsuneme do něj ruku, prsty přerušujeme jemné spoje mezi vnitřnostmi a břišní dutinou a vnitřnosti vcelku nakonec vyndáme. Jemně odstraníme žlučník a pro další zpracování si ponecháme pouze mlíčí nebo jikry, případně játra. Následuje odstranění hlavy, kterou můžeme použít pro vynikající rybí polévku, dále ploutví, ocasu a žaber. Nakonec maso dobře opláchneme a porcujeme buď na "podkovy" nebo nejprve vyjmeme páteř a potom tělo rozdělíme na dva pláty.

V některých rodinách se stalo hezkým zvykem koupit živého kapra jen proto, aby mohl být opět puštěn na svobodu. Bohužel tento dobrý úmysl nepřináší rybám žádné vysvobození, ale téměř jistou smrt. Jsou totiž již natolik zmoženy pobytem v kádích a v nezvyklém prostředí vany, neustálým přenášením a poponášením, že další velká změna jim jen uškodí.

Neznám způsob, jak by se dal vánoční kapr opravdu zachránit, snad jedině sabotáží podzimních výlovů rybníků, což by však byl přece jen absurdní boj. Raději si proto kapra kupte a vystrojte si tak krásnou štědrovečerní večeři, aby se líbila i jemu.

Krvavé Vánoce...

Otevřená záchrana - šest selátek, Španělsko, 4. září 2007

www.openrescue.net

www.animalequality.net

Vyprávění o dni, kdy mi nebylo ani za mák do smíchu a kdy jsem cítila takovou bolest za všechny oběti lidských rukou, že tento den snad navždy poznamenal moji dětskou a lidskou radost z Vánoc.
Svátky vánoční pro mě nejsou a nemůžou být šťastné. Každým rokem se mi tato tradice vzdaluje víc a dnem 22. prosince 2006 snad úplně nejvíc. V ten den jsem stála na dosah ruky od vraha a na dosah ruky od jeho němé, v krvi se zmítající oběti. Stála jsem vedle těch dvou a dusila v sobě všechno to zoufalství a bezmoc a obrovský žal, jak to jen bývá, když člověk "jako já" pozoruje kuchání kapra.
Bylo to dva dny před Štědrým dnem a dva dny po našem promítání proti krutostem jatečního obchodu s rybami. Procházela jsem vánočními trhy "u Anděla", kde na jednom malém náměstí vyrostly nejméně čtyři řeznické stánky. Nešla jsem tudy s radostí jako většina malých dětí, ani, jako většina dospělých, s očekáváním, co budou moji milí říkat na koupené dárky. Mimo to nevěřím moc v kouzlo kupovaných dárků. Šla jsem tudy se zastřenou myslí. Věděla jsem co uvidím a věděla jsem, že to bude bolet, taky jsem věděla, že jako "aktivistku" mě tato konfrontace rozhodně čeká. Moje očekávání a představy, co musí lidé soucítící se zvířaty prožívat v chvílích, kdy dokumentují jatka a popravy či pracovní lágry ukdákaných slepic, se však ani zdaleka nevyrovnaly děsu, který jsem na tomto místě zažila. Prošla jsem do té doby pár míst krutých k rybám, kde byli tito tvorové, pomlácení a plesniví, pomalu umírající v neokysličené vodě, drženi jako plovoucí večeře vedle regálů s denním tiskem. Nikdo z lidí projíždějících s nákupním vozíkem kolem nádrží jakoby neviděl, jak tyto malé bytosti otvírají a zavírají ústa, jak pořád dokola němě lapají po dechu, jak trpí. Kolik mají plísně na svých tělech a kolik krvavých cárů masa se vznáší ve vodě z jejich na kost otrhaných ploutví! To všechno jsem viděla a přesto jsem k řeznickému stánku přišla na nic nepřipravená.
Vkročila jsem do hloučku lidí čekajících na svou porci čerstvého, krvavého masa. Na půl ucha jsem pak poslouchala takovou veselou silnější dámu, jak hlučně rozprávěla s řezníky o všem možném i nemožném a dokonce jim přinesla termosku horké kávy na zahřátí. Pocit solidarity! Poté zaplatila za pět kilo, vykuchání a igelitku a odnesla si svoji mrtvolku domů.
Pro jednoho kapříka si k Andělu přišel také tatínek čtyřicátník s malým synkem v obrovském kulichu, deset let mohlo dítěti být. S nimi jsem se k pultu dostala i já. "Tři kila, vykuchat!" zavelel malý kluk a prodejce začal lovit mezi dušenými kapry. Občas se stává, když naberou kapra do sítě, že další jeden nebo dva se do ní zachytí ploutví. Viděla jsem v takových případech, že prodejce zvedli síť s kaprem do výšky a houpali s ní tak, dokud se ostatní nebožáci chycení za končetinu neutrhli a nespadli s plesknutím zpět do kádě plné polekaných ryb. Utrhané ploutvičky pak dopadnou na hladinu. "Tři a půl, může být?" Dítě se nejistě podívalo na tatínka. "Může," řekl táta. "Může," pak řekl i kluk. Tak ty to budeš mít brzo za sebou, říkala jsem si v duchu já. Kéž bych tušila... Po zvážení všemi silami sebou mrskajícího kapra ho muž udeřil silnou ranou závažím do hlavy. Vlastně asi moc silná nebyla. Zabodl nůž do omráčeného těla pod skřelemi a udělal v něm díru. Krev ryb je stejně červená jako krev kteréhokoli z nás, savců... Pak muž provedl odborný řez a kapr sebou náhle začal mrskat - jen pomalu jsem si uvědomovala, že nabyl vědomí. K čertu se záškuby nervů, k čertu se sténacím reflexem; když vás někdo řeže a vy mlátíte ploutví o stůl, nikoho záškuby nervů zajímat nebudou – cítíte bolest a sakra velkou. A ten nešťastný kapr, na počest křesťanské tradice mordovaný, začal otvírat pusu. Dokořán rozvíral a svíral svá ústa jak nůž projížděl hlouběji jeho tělem. Další rána do hlavy, tentokrát rukojetí sekáčku, ho na chvíli umlčela v tichém řevu. A malý chlapec? Nadšeně pozoroval kapříka, jak krásně mlaská. Oba, otec ani syn, neodvrátili oči od toho nejbrutálnějšího, co následovalo – zbavování šupin. Šupiny jsou zkostnatělými výčnělky na kůži a pokrývá je tenká vrchní pokožka. Řezník uchopil nůž a tupou stranou začal drásat křehké rybí tělo. Jak odíral kůži proti směru růstu šupin, odlétávaly šupiny od nože a chlapec skákal jako koza a nakonec si nechal jednu šupinu pro maminku. Toto násilí, odehrávající se bez mého jediného slova – tedy snad s mým tichým požehnáním – trvalo velmi dlouho a na jeho konci zbylo odrané, holé, do krve zničené rybí tělo. A nešťastník se znovu vzpamatoval. Otevřel naposledy několikrát ústa v tanci se smrtí a jeho žábry se zachvěly; pak dostal poslední ránu. Tou mne řezník ujistil, že kapr byl do té chvíle stále živý, až moc. A při vědomí. Bylo by hloupé říct, že zápasil o život dlouhé minuty, možná sedm, osm. Všechny ryby jako on/ ona totiž svůj život ztrácejí v okamžiku, kdy je lidské ruce vytáhnou z vodního živlu a začnou přehazovat do člunů. Taková zvířata - a nejen kapři, která mají status "hospodářská", totiž žijí pro smrt (a nebo pro mléko, což je, přiznejme si, smrt pro tele a pro onu "dojnici" nakonec také). Na první pohled dobrosrdečný čin, vykupování kaprů a vypouštění zpět do řeky, jim bohužel zaručí stejně jistou smrt buď šokem z prudké změny teploty vody, nebo ze ztráty ochranného povlaku na kůži a tím rychlého napadení parazity.

Řezničina na kaprovi byla dokonána uříznutím hlavy a ocasu a rozkrojením jeho oškubaného těla na dvě části, z nichž byly vydlabány všechny přebytečné orgány. Kousky jeho těl ("Chcete i hlavu?") zabalili do igelitky a předali novým majitelům. A tak až se mě někdo zeptá, proč se netěším na Vánoce a proč si myslím, že je pokrytecké oslavovat svátky "klidu, míru a lásky" a prolévat při tom krev bez ostychu ne za zdmi jatek, ale rovnou na ulicích, odpovím stejně, jako zareagoval malý chlapec, když dostal do ruky igelitku: "Kapřík!"
B. H.

Z opravdu dobrého rozhovoru Volkera Stahla s Helmutem F. Kaplanem v Hamburgu, září 1996. Kvůli délce článku vybírám jen část; celý rozhovor můžete přečíst na webu Amana (viz níže).

"Naši vnuci se nás jednoho dne zeptají: "Kde jsi byl při holocaustu zvířat? Co jsi proti těm strašným zločinům dělal?" Podruhé už nebudeme moci přijít s výmluvou, že jsme o tom nevěděli."
Helmut F. Kaplan, rakouský filozof, *1952

Pane Kaplane, Hamburské státní zastupitelství proti Vám po jednom interview, které jste poskytl "Sternu", zahájilo vyšetřování kvůli "veřejné výzvě k trestnému činu". Co z tohoto řízení vzešlo?
Jak mi sdělil jeden Váš kolega, bylo pozastaveno, i když jsem jen o vlásek unikl obžalobě.
Jak radikální smí být ochrana zvířat?
Právě tak radikální jako ochrana lidí.
Znamená to, že násilí vůči majetku je za jistých okolností v pořádku?
 Hnutí za práva zvířat není homogenním útvarem. Já mohu mluvit pouze za "Animal Peace", jejíž jsem poradcem a mluvčím pro etické otázky: odmítáme násilí, a poskytujeme pomoc, pokud se někdo ocitne v nebezpečí.
A tím "někým" myslíte i zvířata?
Samozřejmě. Neboť zde jde o zabránění a zmenšení utrpení, a s ohledem na utrpení neexistuje mezi lidmi a zvířaty žádný principiální rozdíl. Žádný tvor nechce trpět. Proto je požadavek Františka z Assisi – "Každé stvoření v tísni má stejné právo na ochranu" – nejen morálně přijatelný, ale i fakticky odůvodněný.
Jaký je rozdíl mezi ochránci zvířat a zastánci zvířat?
Jak málo byly ženy stvořeny pro muže nebo černí pro bílé, tak málo byla stvořena zvířata pro lidi. Zvířata jsou nezávislí tvorové s právem na nezávislý život. Proto zastánci zvířat žádají ukončení vykořisťování zvířat. Ochránci zvířat se oproti tomu spokojují s "humanizací" vykořisťování. Ale "humanizace" například porážky je zajisté právě tak absurdní jako "humanizace" otroctví nebo povolení "šetrného" znásilnění!
Člověk – zvíře. Existují hranice rovnosti?
Morální princip rovnosti netvrdí faktickou rovnost, ale požaduje stejný ohled na podobné zájmy. Například: protože mají všichni lidé zájem na přiměřené potravě a ubytování, měl by být tento zájem brán u všech lidí stejně vážně – bez diskriminace na základě příslušnosti k jisté rase či pohlaví. A protože jak lidé tak zvířata mají nezměrný zájem netrpět, měl by být tento zájem také u lidí a u zvířat brán stejně vážně – bez diskriminace na základě příslušnosti k jistému druhu.
Znamená to, že s lidmi a zvířaty by se mělo zacházet stejně?
Vůbec ne, neboť rozdílné zájmy vyžadují a ospravedlňují rozdílné zacházení. Takže nikdo nežádá například svobodu vyznání pro psy – protože psi na rozdíl od lidí nejsou žádného vyznání. Právě tak nesmyslné by bylo žádat mateřskou dovolenou pro muže – protože muži na rozdíl od žen nemohou otěhotnět.
Se svými provokativními tezemi a vizitkou filosofa v kapse jste v posledních letech povýšil na guru scény za práva zvířat. Kdo jsou vlastně Vaši učitelé?
Hnutí za práva zvířat vzniklo asi před dvěma desetiletími na anglosaském území. K jeho pionýrům se mimo jiných počítají filosofové Peter Singer a Tom Regan. Mezitím se ovšem filosofie za práva zvířat stala dávno samostatnou disciplínou.
Co je Vaším prvořadým úkolem?
Ponejprv mi kdysi šlo o to, zpřístupnit myšlenku hnutí za práva zvířat i německy mluvící oblasti. Ve svých přednáškách, článcích a knihách kladu největší důraz na všeobecnou srozumitelnost. Teorie, kterým nikdo nerozumí, nejsou nikomu nic platné a jen plýtvají časem, energií a papírem. Momentálně pracuji na obsáhlém, ale jednoduchém vylíčení filosofie za práva zvířat.
Oblíbenou zbraní filosofa je argument. Kterými argumenty zkoušíte rozmluvit přesvědčeným masožravcům jejich jednání?
Například otázkou: "Zabili byste a snědli i svoji kočku? Proč ne?" Nebo upozorněním na tu do nebe volající nerovnováhu zájmů, která zde existuje: kvůli krátkému pošimrání naší chuti způsobujeme bezbranným tvorům celoživotní utrpení a trýznivou smrt.
Levicoví politici jako Jutta Ditfurth staví veganství do pravého rohu. Je na tomto hodnocení něco?
Nevím, co by na tom mělo být. Pravici jde o to, zmenšit naši morální sféru vyloučením určitých skupin, například cizinců. Vegani naproti tomu sledují přesně opačný cíl: naši morální sféru dále rozšiřovat, nejen na všechny lidi, ale na všechny živé tvory schopné pociťovat bolest.
Docela extrémní a nerealistické, nemyslíte?
Ani jedno ani druhé. K veganství člověk nevyhnutelně dospěje, pokud domyslí eticky oprávněné vegetariánství důsledně do konce. Ovšemže odmítám morální odsuzování vegetariánů vegany. Protože se tím nevytváří žádní vegani, nýbrž se brání vegetariánům.
Pokusme se i o jednu klasickou námitku: Neměl by se člověk předně zasazovat za práva menšin nebo dětí, než se zastávat zájmů zvířat?
Požadavek "Lidé především!" slouží jako výmluva těm, kteří nechtějí dělat nic ani pro zvířata, ani pro lidi. Kdo se skutečně stará o lidi, tomu záleží i na zvířatech. A kdo se skutečně stará o zvířata, tomu záleží i na lidech. Etika je nedělitelná.
Dokázal jste vůbec k vegetariánství vychovat své vlastní děti?
 Je to přesně naopak: nikdo nedokáže přimět děti, kterým nejsou skrze pohádky a lži systematicky upírána fakta související s konzumací masa, aby jedly maso.
Říkáte: Rasismus, sexismus a druhová nadřazenost jsou poklesky proti principu rovnosti. Jsou tedy zvířata otroky moderní doby?
Ano. A tak jako jsme v minulosti poznali, že barva kůže a pohlaví jsou morálně irelevantní znaky, tak teď stále více lidí poznává, že také druhová příslušnost, příslušnost k určitému biologickému druhu, je morálně bezvýznamná. Diskriminace na základě druhu, druhová nadřazenost, je morálně právě tak svévolná, jako diskriminace na základě rasy či pohlaví.
Někdy se zdá, že při zasazování se za zvířata Vás opouští všechna dobrota a shovívavost. Ve Vaší knize "Hodování na mrtvolách" upíráte svým lidským soukmenovcům právo na život, pokud si pouze užívají na úkor zvířat bez toho, aby nějak pomáhali. Myslíte to vážně?
Klíčová věta zní: "Kdo si užívá bez toho, aby pomohl, činí se vinným a nezaslouží si žít." Tato věta je míněna naprosto vážně a vztahuje se jak na zvířecí tak na lidské utrpení: kdo má to strašné štěstí, být do jisté míry ušetřen nekonečného utrpení na této Zemi, a nepochopí to jako závazek pomáhat těm, kteří toto nestydaté a nezasloužené štěstí neměli, ten pozbývá každého morálního práva na štěstí i na život. Abych pravdu řekl, šokuje mě pozdvižení, které tato pasáž znovu a znovu vyvolává. Je snad požadavek, aby ti, kterým se daří dobře, pomáhali těm, kterým se tak dobře nedaří, vskutku tak skandální?
Jaký význam má pro hnutí za práva zvířat kontroverzní australský filosof Peter Singer?
Z historického hlediska nedocenitelný. Jeho kniha "Osvobození zvířat", vydaná v roce 1975, byla iniciací hnutí za práva zvířat.
Přesto: mnoho lidí odmítá Singerovy teze jako "nelidské" a říkají: "Ano, ano, zvířata chce zachraňovat a lidi zabíjet."
Nesmysl: hnutí za práva zvířat nejde o snížení morálního statusu člověka, ale o zvýšení morálního statusu zvířat.
Přesto Singer svými tezemi škodí hnutí za práva zvířat.
Škody páchají ti - a sice zvířatům i lidem! -, kteří demonstrují a protestují bez toho, aniž by se před tím informovali o faktech a souvislostech.
Je utilitarismus vhodným filosofickým nástrojem k prosazování práv zvířat?
To "krásné", když to tak chcete, je: bezpráví, které pácháme na zvířatech, je tak nesmírné a bezhlavé, že k jeho zviditelnění není třeba žádných vytříbených nástrojů. Vezměte si jen konzumaci masa: ukazuje se, že je nezodpovědným šílenstvím, a je jedno, zda ji posuzujeme z hlediska světového hladu, ničení životního prostředí, nemocí či utrpení zvířat.
Budou ještě za 100 let lidé týrat a zabíjet zvířata?
Hnutí za práva zvířat je logickým pokračováním jiných hnutí za osvobození, jako třeba osvobození otroků či emancipace žen: stále jde o překonávání morální diskriminace založené na morálně irelevantních znacích. Tak jako jsme uznali, že barva kůže a příslušnost k určitému pohlaví jsou morálně bezvýznamné, musíme také připustit, že i příslušnost k určitému druhu je morálně bezvýznamná. Proč bychom měli mít právo někoho týrat jen proto, že patří k jinému druhu? Tomuto poznání se může uzavřít jen ten, kdo neumí přemýšlet nebo nechce být morální. Proto budoucnost hnutí za práva zvířat vypoví mnohé i o nás samotných. Její ztroskotání by nebylo jen ztrátou pro zvířata, ale bylo by i vyhlášením bankrotu člověka.

Překlad: Zuzka Salačová
Celý text: Amana - web
Text v originálu: Tierrechte-kaplan.org

Veganům i proti vivisekci
Všem, kteří žijí či chtějí žít vegansky, tedy bez podílu na mordování zvířat ať už pro potraviny, kosmetiku či oblečení, bych ráda připomněla nebo je upozornila na jednu skutečnost, o které se možná tolik nemluví, a to, že ne všechny potraviny, které neobsahují živočišné složky jsou bez krutosti a utrpení zvířat a tudíž veganské.
A všem, ať už veganům nebo ne, kteří jsou proti vivisekci a odmítají podporovat a platit byznys, který tráví, pálí a leptá zvířata v laboratořích, bych chtěla vzkázat, že to není jen kosmetika, čistící prostředky a léky, jejichž nákupem přímo dotujeme testující firmy- možná totiž i váš hrnek čaje, zmrzlina nebo koření a bujón zaplatily otrávení nějakého králíčka.
Unilever v potravinách
Firma Unilever je jedna z největších světových vivisekčních společností. Její byznys se ovšem zdaleka netočí jen kolem kosmetiky a výrobků pro domácnost, díky kterým je v širokém povědomí veřejnosti a za jejichž testování je kritizována ochránci zvířat (mezi tuto- testovanou- kosmetiku patří Dove, Lux, Signal, Rexona, Axe, Sunsilk, Timotei, Domestos a Cif). 70% tržeb této vivisekční firmy totiž tvoří potraviny, které taktéž vyrábí. Myslete na to, až budete kupovat tyto výrobky, že platíte do kapes pokusníků na zvířatech.
Rostlinné tuky a oleje: Flora, Rama, Perla, Hera, Bertolli.
Majonézy, omáčky a dresingy: Hellmann's
Polévky, bujóny, koření: Knorr
Čaje: Lipton, Lipton Ice Tea
Zmrzliny: Algida
Kraft Foods
Kraft Foods je druhá největší potravinářská společnost na světě a spadá pod tabákový koncern Phillip Morris. Mezi jejich výrobky patří instantní nápoje Tang, kávy Jacobs, čokolády Milka a Toblerone, zmrzliny Carte D'Or a sušenky 3-Bit.
Procter& Gamble - setkat se můžete i s potravinami od této masivně vivisektující firmy- v Čechách dostupné jsou to brambůrky Pringles.

Z rozhovoru s rakouským aktivistou Martinem Balluch o téměř úspěšném osvobození beagla, tzv. pokusného.

Byl jsi zatčen na jedné z nejproslulejších demonstrací v historii tohoto hnutí, když před Consort Kennels (pozn: firma dodávající psy do pokusných laboratoří) vypukly nepokoje, během nichž byl osvobozen (bohužel neúspěšně) jeden pes. Můžeš o tom povědět, říct, jak jsi držel tohoto psa na svém klíně, když tě odváželo policejní auto, a jak tě to  celé změnilo?

Na tuto demonstraci k překvapení všech dorazilo několik tisíců lidí. Policie vytvořila kordony a obklíčilo nás asi 300 mužů ze speciálních jednotek. Hned zkraje využilo několik aktivistů momentu překvapení, vniklo do budovy Consort Kennels a vyneslo jednoho beagla. Jednotky jim však okamžitě odřízly únikovou cestu, a tak o několik chvil později stáli na střeše maskovaní aktivisté se psem v náručí a volali na ostatní demonstranty o pomoc.
Následovala obrovská vlna nadšení, masy lidí strhnuly plot a vrhly se dovnitř. Policisté byli zatlačeni zpět a aktivisté ze střechy se i se psem ponořili do davu. Všichni si v tom momentu začali stáčet do náručí kusy oděvu, aby vypadali, jako když nesou psa, a každý se rozutekl ke svým vozidlům. Policisté byli evidentně vytočení a pokoušeli se je všechny zastavit.
Já jsem zůstal ve skupině asi deseti lidí, kteří měli toho opravdového psa, jeden policista nás ale zastavil a beagla objevil. Zatímco někdo odváděl jeho pozornost, popadl jsem psa a začal utíkat (byl jsem v té době v kondici díky častým sabotážím lovu). Na silnici mě ale naneštěstí spatřili a vypustili na mě policejního psa, který se do mne zakousl a držel, dokud policisté nepřispěchali. Záhy se objevili další aktivisté, s kterými jsme objali psa a vytvořili tak obrovskou kupu těl, v té době již obklopenou ještě větším shlukem policistů. Když jich bylo několikrát více než nás, začali napadat a zatýkat jednoho po druhém, až jsem zůstal jen já. Posadili mne do auta, s tím beaglem na klíně, a odvezli na policejní stanici, kde mi, po tom všem, pejska vytrhli z rukou.
Byl to velice smutný zážitek a velmi nešťastný pro tohoto konkrétního psa. Na druhou stranu bylo úžasné si uvědomit, jak moc jsme silní když se semkneme, a že když bude třeba, prorazíme kordony se stovkami policistů kvůli svobodě jednoho jediného psa. Atmosféra mezi demonstranty, to odhodlání pomoci a pohotová taktika, kdy se všichni rozutekli v předstírání, že mají v rukou psa, to vše bylo nádherné. Policii trvalo hodiny než se psa zmocnili, a to jenom shodou náhod, mnoho kilometrů od Consort Kennels.
Consort Kennels byl nakonec pod tlakem protestů zavřen.

Bite Back #10 (www.directaction.info)

Tento článek jsem napsala během Festivalu za práva zvířat Otevři Oči! v Praze.

Felix.

Felix je opičák. Malý vězeň laboratoře Oxfordské univerzity.
Na naprosté většině obrázků, které ukazujeme jako demonstraci zvířecího utrpení, jsou tvorové dávno zabití nebo právě popravovaní. Takovým zvířatům in memoriam.

Můj malý Felix ale žije. Nebo spíš umírá - ve své ocelové kleci bez podlahy, staletými zdmi oxfordské univerzity skrytý našim otevřeným očím. Opičáček v zajetí doktora, na jehož jméno si nepamatuju ale který je v soudním řízení z atrocit ke svým opičím vězňům. Ten si Felixe vyžádal pro svou studii poškození mozku. Záměrně a zcela ironicky ho pojmenoval Felix, což znamená latinsky šťastný. Nestává se často, že by vivisektoři vypouštěli ven konkrétní informace o konkrétních zvířatech. U Felixe to bylo strategickým tahem, bůhví proč.

A tak vím, že možná právě v těchto okamžicích Felix leží ve své kleci pohozený, aby se brzy probral a zjistil, že mu vivisektoři před několika hodinami otevřeli chirurgicky lebku, aby mohli bez překážek ničit jeho mozek. Něco přesně takového má být ve Felixově protokolu a tak čekám. Moje malá opička.

Felix není nijak odlišný od nás co se týče života. Tvor, který vám podá ruku, když prostrčíte tu svou skrz mříže a pohladíte ho na hlavě, takový tvor je přeci živý a žijící. Tak v čem by měl být pouhým nástrojem víc, než jsme my?

Nad obrázky mrtvých můžeme brečet ale to, na co Felix a ti ostatní čekají, nejsou naše slzy. Jejich život je stále živý a oni potřebují nás. Nenechme je stát se další bezejmennou obětí; nebudou žít dlouho.

A tohle je pro tebe, Felixi. Pro tebe, maličká Joplin, Davide, Jamesi.

www.otevrioci.cz/felix

Skryté rešerše pravidelně odhalují fakt, že zlořády páchané na zvířatech ve vivisekčních laboratořích nejsou zdaleka ojedinělé. Americký rešeršér Matt Rosell pracoval dva roky jako technik v Oregonském národním centru pro výzkum na primátech (ONPRC). Jeho popis utrpení kterého byl svědkem je o to horší, že tyto skutečnosti se opakují v laboratořích po celém světě den co den. A právě kvůli nevinné Snicker, Joplin a milionům dalších nemůžeme vzdát tenhle boj za zrušení pokusů na zvířatech.

V ONPRC jsem pracoval od jara 1998 do léta 2000 jako technik u primátů. Hlavním zaměřením ONPRC je obecný výzkum včetně reproduktivních a behaviorálních studií (zahrnujících experimenty mateřské deprivace, kdy se zkoumá stupeň strádání matky po odebrání mláděte; tyto experimenty se provádějí opakovaně na celém světě) a studií drogové závislosti březích opic. To je jen několik příkladů z mnoha. Většinu prací včetně těch, ve kterých nejsou nijak vyškoleni provádějí laboranti. Vědci sami se jen zřídkakdy dostávají do kontaktu se zvířaty.

Nic z toho, co jsem kdy předtím viděl mě nemohlo připravit na to, co jsem viděl v ONPRC během těch dvou let, a každý den mi to lámalo srdce. Nesl jsem si svá svědectví osudů primátů ve vivisekci a věděl jsem, že tyto skutečnosti nejsou v ničem ojedinělé a že stejnému utrpení jsou vystavovány miliony zvířat po celém světě.
Viděl jsem zoufalá a nemocná opičí mláďata žijící ve vlastních výkalech i dospělé opice šílené a sebepoškozující se. Téměř všechny žily samy v prázdné kovové kleci 60 x 60 cm. Jejich dennodenní neutěšitelnou nudu rozbíjel jen strach, když je vytahovali z klece či byly jejich klece splachovány proudem vody z hadice, zatímco ony byly zavřeny uvnitř.

Zpočátku jsem byl naprosto zahlcen, musel jsem pracovat příliš rychle na to, abych rozeznal jedno zvíře od druhého. Viděl jsem jen řadu klecí, v nichž v každé byla uvězněna jedna zoufalá opice. Po čase však každá z nich začala odhalovat svou jedinečnost a složitou, ač v kleci uvězněnou osobnost. Některé opice byly bázlivé, schovávaly se v rohu své klece a tiše mlaskaly ve snaze utěšit se. Ostatní byly víc agresivní, cenily zuby ve výhrůžkách nebo rachotily mřížemi. Přesto že byly drženy samostatně, maximálně se snažily udržovat vztahy s ostatními zvířaty v sousedících klecích.

Pro výzkumy ONPRC byli většinou používaní makaci rhesus. Tato zvířata jsou velmi inteligentní a společensky založená; jsou-li na svobodě, projevují lásku a soudržnost se svojí rodinou a emoce jako vztek, osamocení či depresi pociťují stejně jako lidé. Tyto skutečnosti ONPRC nikdy nic neříkaly.
Chovné opice byly dováženy, rozmnožovány a drženy v prázdných ohradách ze zvlněného plechu pro minimalizaci nákladů. Kvůli stresu a zimě se často rodila mrtvá mláďata; přeživší opičky byly navzdory špatnému zdravotnímu stavu předčasně odstaveny a zavřeny do malých klecí, ze kterých- ve stresu a zmatené- volaly své matky. (Samotní vědci přiznávají, že izolace během dětského věku způsobuje psychózy a sebepoškozování v pozdějším věku, přesto ale většině zvířat nikdy nebylo dovoleno zůstat s matkou.)

Zděšen těmito podmínkami jsem podal anonymní stížnost doktorce Isis Johnson- Brown, tehdejší oregonské inspektorce Ministerstva zemědělství Spojených států, úřadu zodpovědného za ochranu laboratorních zvířat a prosazování zákona na ochranu zvířat (Animal Welfare Act). Johnson- Brown jevila porozumění, přesto ale byla nucena v případu rezignovat kvůli důmyslným překážkám vivisekční lobby i zákona samotného. "Zjistila jsem, že současná situace není ustanovena ku prospěchu zvířat, nýbrž finančních zájmů výzkumných laboratoří," - což je skutečnost, kterou opakovaně zdůrazňují aktivisté po celém světě. (Doktorka Johnson- Brown po této události naprostého selhání ministerstva i Animal Welfare Act podala výpověď.)

Životní podmínky v laboratoři měly za následek klinické deprese, agresi a velmi abnormální chování- například sání a okusování vlastního penisu, pochodování na místě, běhání v kruzích, pití vlastní moče, požírání a kreslení s výkaly, agrese vůči mláďatům či ostatním opicím, dloubání se do očí nebo vytrhávání srsti. Snažil jsem se zlepšit životy těchto opic vypracováním programu pro jejich psychickou pohodu. Zkusil jsem aplikovat všechno co mi mé prostředky umožňovaly- hračky, přístroje na krmení a kousky dřeva- doufal jsem že se tím zmírní jejich sebedestruktivní chování. Jelikož ale na 1500 samostatně držených zvířat připadali jen dva zaměstnanci, bylo mi jasné, že můj program nemůže dosáhnout žádného zlepšení.

Snicker.
Tragickým příkladem tohoto selhání byla Snicker, jedna z 28 malp kapucínských, které byly po více než 20 let vystavovány účinkům psychotropních drog pozměňujících vědomí. V malých klecích v zatuchlé a neutěsněné místnosti byly přiváděny k šílenství.
Každá z nich se s tím vyrovnávala po svém; Snicker se poškozovala. Bez ustání si olizovala nějaké místo, často na noze nebo na chodidle, dokud si nezpůsobila hlubokou krvácející ránu. Všemožně jsem se snažil jí v tom zabránit, ale pokaždé když jsem rány obvázal, zaměřila se na místo nad nebo pod původním zraněním a začla znovu, čímž si otevírala stále nové rány. Když se jí nějaké zranění zahojilo, začala si způsobovat nové. Jednou si v zoufalé snaze odvrátit účinky drog ukousala kus prstu na ruce.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem vkročil do místnosti a našel Snicker zhroucenou v kaluži vlastní krve, třesoucí se jako osiku na dně klece. Technik který to ráno prováděl kontrolu do své zprávy nic nezaznamenal, přesto tam ale musela ležet už dlouhou dobu. Uchopil jsem její umírající tělo do ručníku a pospíchal s ní na kliniku. Snicker prožívala muka, veterinář ji ale odmítl uspat bez svolení výzkumného pracovníka. Slyšel jsem že umírala hodiny. Ten samý případ se nedávno stal i v laboratoři v Oxfordu a odehrává se den co den ve výzkumných centrech na celém světě.

Joplin.
Přestože kvůli tak vysokému počtu uvězněných opic bylo nemožné blíž se seznámit s více než hrstkou z nich, jsem rád za to, že jsem jich mohl poznat aspoň pár a je důležité sdělit ještě jeden příběh.
Říkal jsem jí Joplin, pro všechny ostatní ale byla jen opice číslo 20600. Byla odchycena na svobodě a spolu s další stovkou makaků rhesus dopravena lodí z Pekingu do USA.  Tyto opice byly jiné než makakové narození v zajetí. Měly shrbený postoj, velké svaly a tvář opálenou díky aktivnímu životu v přírodě. Svou klec naprosto nechápaly; nikdy za svůj život se s ničím podobným nesetkaly. Byly totálně zmatené a doslova sebou mlátily o stěny klece v zoufalé snaze dostat se ven.
Joplin ale byla jiná, zvláštní, všiml jsem si jí hned napoprvé. Zatímco všechny ostatní opice s ní přivezené se choulily do nejzazších rohů svých maličkých klecí, Joplin seděla s klidem vpředu a zírala na mě tichým vzdorovitým pohledem z očí do očí. Nikdy jsem o ničem podobném u mimolidských primátů neslyšel. Jakmile prošla karanténou, přidělili ji do výzkumného protokolu a já jsem jí tak mohl věnovat pozornost.
Často jsem ji a další z její skupiny navštěvoval a dával jsem jim mimořádné pochoutky a věci, které by jinak nedostaly. Joplin mi nikdy nedůvěřovala, dokonce i když jsem jí dával dobroty nevynechala jedinou příležitost mě podrápat. A není divu- byl jsem pro ni predátor a díky svému vzdorování si vysloužila štítek na kleci s nápisem NEBEZPEČNÁ!
Když ji vystavili pravidelným dávkám hormonů a odběrům krve, začala si mrzačit kotníky v místech vpichu injekcí. Nedlouho na to měla dva vážné záchvaty, při kterých sama sebe ošklivě zmlátila. Požádal jsem veterináře, aby ji kvůli jejím problémům vyškrtl z protokolu, ale ten odmítl.
Po dokončení protokolu Joplin zabili stejně jako tolik dalších před ní. Injekcí do ní vpravili silnou dávku barbiturátů, odnesli ji do pitevny a položili ji na studený ocelový stůl s zapuštěným kanálem pro odtok krve. Laborant přeřezal Joplin stehenní tepny a čekal, až její (stále bušící) srdce vypumpuje krev a s ní i život z jejího teď už povadlého těla. (tzv. bleeding out). Její tkáně a části těla oddělili do plastových pytlů a uložili do chladičů, aby byly později přeneseny do "vědeckých" dat.

Joplin mě naučila důležité lekci. Všechnu svobodu jí vzali, ale nikdo jí nemohl vzít její duši, její vůli přežít. Ani v těch nejhorších podmínkách se Joplin nikdy nevzdala. Právě kvůli ní a milionům dalších nesmíme ani my vzdát svůj boj za zrušení pokusů na zvířatech.

Poté, co jsem dal dohromady video a písemné důkazy, odešel jsem z laboratoře a vše jsem poskytl pro účely antivivisekčních kampaní. Díky tomu jsme dosáhli několika úspěchů, tím nejkrásnějším bylo vysvobození 22 kapucínských opic které žily se Snicker. Poprvé se mohly nadechnout čerstvého vzduchu a hrát si spolu... bylo úžasné sledovat jak rychle se zotavily a nabyly síly.
Nepřestávám hledat naději v tato přibývající vítězství. Spolu s aktivisty z celého světa bojuji za skutečné vyprázdnění všech laboratorních klecí.
Matt Rossell...

Tento článek vyšel v čtvrtém čísle Speak Out, magazínu organizace SPEAK Campaign pod názvem Slaughter of the Innocent. Fotografie, odkazy a podrobné informace k článku naleznete v následujícím příspěvku.

Oregonské národní centrum pro výzkum na primátech (ONPRC) drží v současné době pravděpodobně kolem 3600 opic, což je o třetinu více než před šesti lety, kdy Matt Rossell zveřejnil svá svědectví. Podle Oregonské univerzity, pod kterou ONPRC patří, jsou stavy zvířat zhruba následující:
3150 až 3350 makaků rhesus
230 až 270 makaků červenolících
30 kočkodanů
16 paviánů
2 makaci "vepří"
ONPRC má navíc "k dispozici" 3000 hlodavců.

Na svých webových stránkách se ONPRC holedbá tím, kolik odborných pracovníků (přesně 71) pečuje a dohlíží na pohodu, výborný zdravotní stav a šetrné zacházení se zvířaty při pokusech. Jak však upozornil sám Matt Rossell, ve skutečnosti je všechna "péče" o zvířata (3600 opic) svěřena do rukou dvou nevyškolených laborantů, kteří většinou nemají ani ponětí o studii nebo o tom, co za látku píchají opicím do žil.

Jeden z výzkumných programů ONPRC se zabývá "zdravým stárnutím". Do tohoto programu je nedobrovolně zapojeno asi 140 opic. Na webových stránkách se píše, "Protože opice se ve svých přirozených prostředích zřídkakdy dožívají vysokého věku, můžeme jediné skoro-lidské modely procesu stárnutí nalézt v centrech pro výzkum na primátech." Krásná, moudrá to věta. Ještě absurdnější se pak může zdát skutečnost, že jediné čeho vědci z ONPRC díky pokusům na "skoro-lidských modelech" dosáhli je poznatek, že nižší příjem kalorií může zpomalit proces stárnutí.

Oregon Health& Science University (OHSU)

Oregonská univerzita, jejíž je ONPRC součástí, nemá s prováděním vivisekce taky velký problém. Přes nejrůznější tvrzení stále "používá" pro pokusy více než 110 000 zvířat, permanentně "k dispozici" je 20 tisíc myšek a další stovky zvířat jsou drženy v "rozmnožovacích koloniích". Zde je hrubý přehled zvířat a pokusů na nich prováděných v OHSU:
Hlodavci. 95% všech pokusů se zvířaty na univerzitě. Od studií alkoholismu u krys, leukémie myší a struktury ucha pískomilů po výzkum, vývoj léků a ověřování chirurgických zákroků neplodnosti u samců morčat a křečků. Stejně jako u makaků rhesus se i hlodavcům chirurgicky zkoumá mozek pro vývoj léku bojujícího proti obezitě, stejně jako opicím se i myškám vědci z OHSU pokoušejí vyléčit AIDS a rakovinu. Nutno jen dodat že všechny tyto výzkumy, ač sebevíc absurdní jsou obhajovány tím, že se z nich získávají poznatky pro lidskou medicínu. Otázkou pak je, zda vůbec můžeme důvěřovat lékaři, který se anatomii lidského ucha učil na kuřeti nebo žábě či zda lze důvěřovat léku či léčebné proceduře při neplodnosti vydedukované ze studií erekce morčete.
Králíci. Vývoj protilátek, výzkum bílkovin spojených s nemocí, skleróza, umělé srdeční chlopně ap.
Ovce. Chirurgické pokusy na zárodcích, studie vývoje srdce
Prasata. Rentgenové zákroky, kardiologie, léčba zranění laserem
Krávy. Kardiostimulátory, bakteriální infekce
Kuřata. Kornatění cév, mechanismus ucha
Ryby. Zkoumání sítnice, neurologie, mechanismus ucha
Žáby. Molekulová biologie, elektrické vlastnosti buněk, mechanismus ucha
Kočky. Genetické poruchy, epilepsie
Psi. Kardiochirurgie (operace srdce), chemoterapie nádorů v mozku
(OHSU uvědomělé spoluobčany ujišťuje, že kočky a psi tvoří méně než půl procenta "pokusných zvířat" na univerzitě. Záleží na tom?)

Opice (makaci rhesus). Jedním z výzkumných programů OHSU/ONPRC, o kterém máme více informací je studie obezity. Univerzita ve svém barevném letáku se spoustou smějících se lidí a dětí tvrdí, že "se snaží lépe porozumět lidskému mozku a tomu, jak funguje chuť k jídlu". O těchto samečcích se tam nepíše. Tihle makaci jsou permanentně napojeni na cévky. Aby si zvířata cévky nemohla strhat, jsou vedeny ohebnou kovovou trubicí. Ta je na jednom konci připevněná ke kleci, druhý konec je připevněn k zádům opice. Aby si opice nemohly sundat ani trubici, jsou navlečeny do těžkých nylonových vest. Krmí je násilně čtyřikrát většími porcemi než běžně sní a přesně v tomto stavu zůstanou asi tři měsíce. Na konci studie je zabijí a z jejich těl sepíšou vědecké poznatky pro nový lék na léčbu obezity u lidí.
Studie Judy Cameron (jpg)

V další studii prováděl Eliot Spindel (jpg) výzkum na těhotných opicích i jiných zvířatech a zjišťoval účinky nikotinu na zárodky v tělech matek. Aby zjistil vzájemné působení vitaminu C a nikotinu, nainjektoval březí opičky nikotinem a polovině z nich podal vysoké dávky vitaminu C. Poté císařským řezem vyjmul zárodky z těl matek, provedl na nich invazivní chirurgické zákroky funkcí plic a pak maličká zvířata zabil a rozpitval. Ze své studie veřejně vyvodil že pokud ženy berou vitamin C, mohou bez obav kouřit i v těhotenství. Toto se pochopitelně u lidských matek ukázalo jako nebezpečné bez ohledu na to, kolik vitaminu braly.

Miles Novy (jpg) na těhotných makacích rhesus provádí výzkum infekcí v těhotenství a předčasného porodu. Do matčina těla i do zárodku natrvalo zavádí cévky a elektrody pro zaznamenávání známek života plodu a kontrakcí dělohy. Poté cévkami do matčiných rozmnožovacích orgánů vpraví různé druhy bakterií, které způsobí infekce. Složité přístroje které vyčnívají z jejího těla jsou zabudovány do vest, takže i tato zvířata jsou v nich fixována po celé měsíce. Ten kdo zažil infekce močových cest ví jak moc bolestivé jsou vnitřní infekce, jen těžko si pak lze představit utrpení těchto opiček.

K OHSU už tedy jen poslední poznámku. Od roku 2004 univerzita provádí výzkum sexuální orientace. Pod vedením Charlese Roselliho (jpg) jsou bolestivou metodou zkoumány mozky 248 homosexuálních ovcí, ve snaze nalézt hormonální mechanismus zodpovědný za homosexualitu. Organizace PETA získala dokument ve kterém Roselli prohlašuje, že bylo-li by následně možné tyto hormony změnit, mohou se výsledky jeho výzkumu aplikovat i při "léčbě" homosexuality u lidí.

fotografie.
- momentálně nedostupné.

odkazy.
www.speakcampaigns.org.uk
SPEAK Campaign za ukončení pokusů na primátech v Oxfordu
www.boycottohsu.com
kampaň In Defense of Animals za ukončení pokusů na primátech na oregonské univerzitě
www.idausa.org
In Defense of Animals
www.vivisectioninfo.org/old/ohsu
fotografie Rossellovy rešerše v ONPRC (použité)
www.peta.org/feat/oregon/
reportáž PETY


odkazy OHSU/ONPRC.
www.ohsu.edu , onprc.ohsu.edu
kohlerp@ohsu.edu Peter Kohler, prezident OHSU

- video z laboratoře ONPRC. Rychle nabíhá; nebojte se na to, prosím, podívat. Díky. Oregon primates.

- související článek o videozáznamu pořízeném během této rešerše s vyjádřením Jane Goodall: Zákulisní pohled
- tento článek navazuje na předchozí příspěvek

Každý savec na tomto světě produkuje mléko výhradně pro svá narozená mláďata. Je to tak u slonicí, u zaječích matek i žen. Krávy na tom nejsou jinak. Aby bylo mléko, musí být tele. To je ta zřejmá a zřetelná stránka mléčné výroby. Je tu však ještě jedna, surová a bolestná, temná stránka mléčného výrobku kterou jen málo z nás vidí a ještě méně vidět chce.

Nejdřív je potřeba vysvětlit si, o čem je vlastně produkce mléka a co představuje pojem "dojnice" a "dojná kráva". Získávání mléka totiž není jen o "dojení" či dokonce jednom "podojení". Nelze získávání mléka vidět jen jako proces vymačkání krávy. Mléčný průmysl je ohromný byznys a ohromně mnoho je toho zahrnuto i v jeho uskutečňování. Z "dojné" krávy tak najednou přestává být jen kráva "dojná", jelikož tohle označení velmi zavádí. Je to především kráva nesoucí tele a rodící, především, bez toho by žádné dojení nebylo a mléčný byznys tak získává ještě hrůznější nádech.

Odtržení.
Jak už jsem zmínila, krávy nemají mléko "jen tak". Tvorba mléka má svůj důvod (tím důvodem není parmezán ani smetanový krém). Jako všechny ostatní samice savců totiž kráva potřebuje nakrmit své mladé. Jiný účel mléko nemá- jen tele. Tele. Bez telete není mléko. Konečný výsledek aneb jak se s tím velkochovy vypořádaly? Krávy určené na mléko mohou svá telátka kojit pouze jeden až dva dny, poté jim jsou sebrána. Kouzelný zázrak zrození nového života jakoby se vytratil- krávy už nejsou vnímány jako matky dávající potravu pro svá mláďata, ale jako továrny na mléko.

Odtržení matky a jejího narozeného telete je traumatické pro oba. Krávy jsou nešťastné a dokáží řvát celé dny v naději že jim jejich malé vrátí.

TELE.

a) Izolace.
Narodí-li se samice, bude nejspíš následovat svoji matku a nahradí "dojné" (březné a rodné...) krávy, které každým rokem na následky intenzivní produkce umírají. Prvních šest až osm týdnů svého života jsou zavřeny do úzkých kotců (přestože v UK jsou už ony klasické tzv. teletníky zakázané, tyto "moderní" kotce jsou v podstatě stejné), které jim znemožňují jakýkoli pohyb a společnost s ostatními telaty. Žádné mámino mléko- jen komerční náhražka, která mimo jiné způsobuje zakrnění bachoru, jelikož neobsahuje žádné hůře stravitelné části. Poté jsou telata chována ve skupinách (1,5m2/ tele) a v 15 měsících začíná umělým oplodněním jejich zničující život mléčných továren.

Toto jsou zákonem povolené kotce pro telata. Po odtržení od matky zde stráví až dva měsíce bez mateřské lásky, pohybu či společnosti ostatních zvířat.

b) Destrukce.
Samečci nemohou dávat mléko. Pokud je narozené tele samčí "kříženec" mléčné krávy a spermií masného býka, je prodán do hovězího velkochovu. Už sedmidenní telátka podstupují dlouhé transporty na "dobytčí" trhy a z nich další na farmy. Zhruba 40% hovězího masa pochází z mléčných krav a jejich telat.
Samečci, jejichž oba rodiče byli z mléčného chovu nejsou považováni za dostatečně "hovězí", i přesto jsou ale někteří intenzivně chováni pro "druhořadé" maso. Většina jich ovšem skončí v krmivech pro domácí či intenzivně chovaná "hospodářská" zvířata, v UK jsou často zastřelena několik dní po narození a jejich těla prodána místním lovcům, kteří jimi krmí lovecké psy.

Až 200 tisíc novorozeňat je takto ročně zabito jen v Británii- jako nechtěné "vedlejší produkty" mléčné "výroby".

KRÁVA.

Vyčerpaná.
Mléko začíná vysychat v devíti až 12 měsících po porodu, kdy by její tele přestávalo pít. To ale zřejmě není moc ekonomické... proto je, aby se udržela produkce mléka, kráva znovu uměle oplodněna už po dvou až třech měsících od porodu. Výsledek je šílený. Drtivá dvojitá zátěž březosti a laktace zároveň po dobu sedmi měsíců z dvanácti. A následek je nevyhnutelný- velmi bolestivá mastitida (zánět vemene => viz. infikace), zmrzačenost, neplodnost (=> jatka) a nízká produkce mléka (=> ironická snaha o zintenzivnění). Čtvrtina českých "dojnic" musí být poražena již po prvním nebo druhém roce laktace, 4% krav vyčerpáním zahynou přímo.

Zubožená stránka mléčné "výroby". Kráva musí vynaložit veliké úsilí aby zvládla produkci tak obrovského množství mléka a její tělo tak nemá dostek energie pro udržení tělesných funkcí. Výsledkem je vyčerpanost, podvýživa a hlad.

Zmrzačená.
Její tele by chodilo sát pětkrát až šestkrát denně, jenže dojení v intenzivním chovu se provádí pouze dvakrát. Takto se ve vemenu hromadí až 20 litrů mléka najednou, čímž se vemeno vysouvá mezi zadní nohy. Tato deformace má za následek dlouhodobý nepřirozený postoj a zmrzačenost. V České republice takto trpí okolo 20% krav a farmáři na to kašlou jelikož dokud krávy produkují mléko, jsou výnosné.

Vemeno, ve kterém se kromě mléka hromadí i krev a zraněná tkáň může vážit až 75 kilogramů. Zátěž na nohy je obrovská a může vést k velmi bolestivým vředům na kopytech.

Infikovaná.
Mastitida (hnisavý zánět vemene) je nesmírně bolestivá a u nás jí trpí přibližně 12 a půl tisíce krav. Pravidelným podáváním antibiotik se původci nemoci (hl. kmeny Staphylococcus a Streptococcus) stávají rezistentní a mléko nakažených krav obsahující až čtyři miliony buněk hnisu na litr + velké dávky antibiotik a hormonů je legálně prodáváno lidem.

Antibiotika na léčbu mastitidy jsou bolestivě vstřikována do vemene. Mnoho farem injektuje celé stádo, ať je kráva nakažená nebo ne.

Uvězněná.
"Značná část dojnic je u nás stále chována ve vazných ustájeních, tedy přivázána a většinou v tzv. krátkých stáních. Při tom jsou pohyb a sociální chování zvířat silně omezeny. Celoroční chov ve stáji bez možnosti pastvy není výjimkou." (Ochrana zvířat, kniha vydaná Svobodou zvířat).

V těchto výkaly pokrytých kójích mohou krávy strávit celý svůj život. Při vstávání a lehání si kvůli tvrdé podlaze zraňují vemena a paznehty; nepřirozená strava s vysokým obsahem proteinů může do krevního oběhu uvolnit toxiny, které způsobují záněty citlivých tkání na kopytech; pro krávu je tak bolestivé sedět, stát i ležet.

Zoufalá.
Přestože nás nová Milka ještě jemnější, lahodné sýry Veselá kráva a podobné deformace neustále přesvědčují o tom, jak jsou jejich kravičky "prostě happy", je dojící kráva nepochybně nejhůře zapřahovaná ze všech faremních zvířat. Vyživuje ve svém těle rostoucí dítě a současně musí produkovat až neuvěřitelných 40 litrů mléka denně (připomeňme si že krávy jsou poprvé oplodněny už krátce po prvním roce života). Aby mléko "teklo", je násilně oplodňována (vydedukujte sami) každý rok a její maličké jí pokaždé seberou den či dva po narození- rok co rok, znovu, a znovu. Profesor John Webster z veterinární katedry bristolské univerzity charakterizuje odebrání telete jako 'nejbolestnější událost v životě mléčné krávy'.

'Dojnice- extrémní příklad upracované matky'. (J. Webster) Současná "dojnice" je šlechtěna a chována k produkci až desetinásobku mléka než by vypilo její tele- což je enormní fyzická zátěž která si na jejím těle vybírá zlou daň.

MLÉKO- scary dairy tales...
Konzumace mléka je krutá- a také nepřirozená. Pouze lidé pijí mléko po skončení kojeneckého období (člověk je holt věčným kojencem...) a pouze lidé pijí mateřské mléko jiného zvířete. (A pouze lidé- a jimi mlékem krmená zvířata- také trpí cukrovkou, alergiemi a obezitou). Pít kravské mléko není o nic víc přirozené než pít mléko jezevce, zmíněné slonice či prasete.
Jelikož je mléko svým složením určeno výhradně telatům, která díky němu za rok zdvojnásobí svou váhu, mnoho lidí mléko těžce tráví a výsledkem jsou alergie. Kravské i průmyslové hormony v mléce jsou spojeny s rakovinou vaječníků, prsu a prostaty, stejně tak s cukrovkou vyskytující se už u malých dětí. Nasycené tuky, cholesterol a živočišné bílkoviny mají prsty v mnoha dalších chorobách.
Navzdory nesčetným tvrzením mléčného průmyslu mléko není jediným a ani nejlepším zdrojem vápníku. Brokolice, zelí, pomeranče, mandle... jsou lepším a zdravějším zdrojem.

Zdroje:
Viva! www.viva.org.uk, www.milkmyths.org.uk
Ochrana zvířat (www.svobodazvirat.cz)
fotogalerie Animals' voice www.animalsvoice.com
ochránci hospodářských zvířat www.ohz.cz
Vegetariánská výživa v kostce (www.vegspol.cz)

Přesto, že se nad tím většina z nás nechce pozastavit, vědecké studie a etologie nám dokazují, že ryby jsou skutečně inteligentní a zaujímavá zvířata s vlastními osobnostmi- stejně jako psi a kočky, se kterými sdílíme naše domovy. Věděli jste například, že ryby dokáží používat nástroje, rády se vzájemně hladí a udržují si vlastní "zahrádky", kde vydržují chutné řasy a ty, které nemají rády odstraňují? Jen tak mimochodem, ryby mají stejnou schopnost cítit bolest jako všichni ostatní ptáci a savci.

Chytré ryby.

Biolog a doktor filozofie Culum Brown říká, "Ryby jsou daleko chytřejší než se zdá. V mnoha oblastech, například paměti, se svými poznávacími schopnostmi vyrovnávají nebo dokonce převyšují "vyšší" obratlovce, včetně primátů."
Ryby mají skutečně vynikající paměť. Studie Univerzity v Edinburghu prokázala, že ryby, které se naučily uniknout ze sítě měly tuto schopnost uchovanou v paměti ještě po 11 měsících, což vědci přirovnali k tomu, kdyby si člověk pamatoval látku naučenou před 40 lety.
Vědecký výzkum nedávno otištěný v magazínu Fish and Fisheries poukazuje na to, že ryby se učí pozorováním ostatních ryb ve skupině, rozeznají a zapamatují si všechny ostatní ryby a vyvíjejí společenské fungování srovnatelné s primáty.
Výzkum univerzity v Oxfordu (s nímž přesto nesouhlasím z etických důvodů) zjistil, že ryby dokáží vyřešit úkoly, které jsou příliš složité na psy. Například dokáží označit, co je právě za denní dobu.

Co se týče ryb a bolesti, oxfordský vědec a poradce britské vlády pro welfare zvířat Dr. Donald Broom říká, "Vědecká literatura v tom má jasno. Anatomicky, fyziologicky i biologicky je systém bolesti u ryb naprosto stejný jako u savců a ptáků."

Konzumace ryb podporuje utrpení zvířat.

Jelikož zákon na ochranu zvířat v ČR se na ryby moc nevztahuje a v zemích odkud se dováží mořské ryby často zacházení s nimi legislativa nereguluje vůbec, jak komerční rybáři tak i rybí farmy s nimi zacházejí takovým způsobem, že kdyby oběťmi byli psi, kočky nebo jakékoli jiné zvíře se stejným vnímáním bolesti, bylo by to považováno za těžký zločin.

Lov mořských ryb
Ryby, které jsou taženy sítí z hloubky oceánu podstupují nesnesitelnou a ničivou dekompresi- intenzivní vnitřní tlak často roztrhá jejich vzduchový měchýř, vytlačí oči a protlačí žaludek skrz ústa. Pak jsou ryby (po hodinách zoufalé snahy uniknout z houfu ostatních ryb a kamenů, které se zachytily do sítě obvykle se sedřenou kůží) vyhozeny na palubu rybářské lodě, kde se mnohé z nich pomalu udusí či jsou umačkány k smrti. Některé jsou však stále živé když jim rozřezávají hrdla a kuchají žaludky.

Co se obecně moc neví je, že v rybářských sítích či v důsledku rybaření zahynou ročně miliony delfínů a kytovců, ohrožených želv i mořských ptáků. Tato zvířata se v sítích dusí, jelikož se nemohou vynořit nad hladinu a nadechnout. Jejich těla, vytažená spolu s rybami, se nijak nezužitkují a jsou vhozena zpátky do moře.
Tisíce kytovců také každoročně sami rybáři vybíjejí v důsledku "ochrany svého živobytí". Stejnou záminku mají i kanadští lovci pro vybíjení tuleňů. Za poklesem počtu ryb (u některých druhů až o 90%) ovšem ve skutečnosti stojí právě intenzivní rybaření, nikoliv spotřeba kytovců a tuleňů.

Rybí farmy
Ryby chované na rybích farmách jsou vystaveny extrémnímu přeplnění nádrží, což způsobuje že ryby mají na těle četné odřeniny a poškozené ploutve, a znečištění nádrží, čímž se rychle rozšiřují nejrůznější infekce a paraziti, např. vši. Farmáři používají antibiotika a různé hormony aby ryby udrželi živé a aby rychle rostly, ale kvůli zoufalým podmínkám těchto farem až 40% ryb zemře ještě před porážkou.

Rybaření
Rybaření je skutečná lekce necitlivosti vůči bolesti a utrpení. Rybě je s příslibem potravy zabodnut kovový hák do citlivého patra; přes odpor vody je tažena ven, do prostředí, ve kterém nemůže dýchat; její tělo celou vahou táhne na ránu v ústech. Na souši jí hák vytrhnou z tlamy či krku a ryba je ponechána vlastnímu osudu- udušení, či je ubita. To není moc sportovní, že?
Někteří "rekreační" rybáři též zastávají praktiku, kdy rybu vytáhnou z vody a pak ji vypustí zpět. Výše zmíněné zranění je však pro ni natolik vážné, že vypuštěná ryba většinou na následky zemře. I pokud jsou ryby vyloveny sítí a ne hákem, 43% procent z nich po vypuštění stejně zahyne, jelikož vytažením z vody ztrácí ochraný povlak na svých šupinách, čímž jsou snadným cílem pro parazity i obětí pro predátory.

Konzumace ryb značně ohrožuje zdraví.

Ryby, ať už mořské, z farem (30% z konzumovaných ryb!) či z rybníků, žijí ve vodě, která je tak znečištěná, že by vás nikdy nenapadlo ji pít. Přesto však tento koktejl toxinů, včetně bakterií, kontaminantů a těžkých kovů, polykáte pokaždé, když jíte rybu či jiné mořské živočichy.
Řadu vážných a reálných ohrožení zdraví spojených s konzumací rybího masa najdete zde www.fishinghurts.com/healthconcerns.asp, za všechny uvádím tyto:
Studie Dr. Jane Hightower dokázala, že konzumenti ryb mají zvýšenou hladinu rtuti v krvi, velká část z nich vykazuje příznaky otravy (únava, vypadávání vlasů, bolesti hlavy a nesoustředěnost). "Je prokázáno že rtuť je jed. Kdykoli je rtuti více, je to velký problém." Rybí maso je jediným zdrojem rtuti v lidské stravě. Po vyřazení ryb z jídelníčku se pacientům hladina rtuti upravila.
Další studie prokázala, že děti narozené (i občasným) konzumentkám ryb jsou vývojově zaostalejší a mají slabší paměť a schopnost soustředit se. U dětí, jejichž matky i několik let před těhotenstvím konzumovaly mořské plody je výrazně zvýšené riziko nízké inteligence.
Ryby jsou na prvním místě v otravách jídlem ve vyspělých zemích.

Proto, že ryby jsou vědomá a cítící zvířata stejně jako krávy či kuřata, člověk, který je konzumuje, není vegetarián a utrpení zvířat, které podporuje, rozhodně není zanedbatelné.

"Když jsem se jednou potápěla, všimla jsem si, s jakou laskavostí nás ryby vítaly ve svém světě... v porovnání s tím, s jakou krutostí je vítáme my v tom našem. Jsem vegetarián."
- Syndee Brinkman

Stejně jako za pěti krabicemi mléka stojí kromě zničené krávy i jedno podřezané tele, za talířem masa, řekněme vepřového, stojí, ač se to do souvislosti moc nedává, víc než jeden zmrzačený život. Ten druhý, tolik opomíjený, je život matky, která stráví dlouhé roky bez jediné přestávky zavřená v kleci o nic větší než je ona sama, bez možnosti se otočit či ulehnout bez zranění či ulehnout vůbec; v porodních klecích nemůže prasnice dokonce ani vstát a otočit se na druhý bok. A to jen proto, aby porodila maličká prasata, předem odsouzená k smrti. Je to tedy dvojitá porce utrpení a nelidskosti, kterou na sebe ukládáme při jediném soustu vepřového, samozřejmě i kuřecího a dalšího masa.
Vítejte v temné stránce lidskosti a humanity!

PORODNÍ KLECE

Takzvané chovné prasnice, zvědavá a přátelská zvířata která se ráda nechávají drbat na bříškách, stejně jako psi, a která s takovou láskou pečují o své potomky, jsou v moderních velkovýrobnách degradovány na obyčejnou továrnu na selata. Její celý život je jen neustálý cyklus oplodnění, březosti a porodu, a pak znovu a znovu, dokud doslova nepadne. Každá prasnice musí mít více než 20 selat za rok. To při délce produkce až 4 roky dělá asi 80 selat na jednu "výrobní jednotku" (tedy prasnici).
Po umělém oplodnění jsou prasnice uzavřeny do předporodních klecí— kovových kotců širokých pouze 60-75 cm- účelem je zvířeti co nejvíce zabránit v pohybu. Důvody jsou dva- zaprvé obava, že by prasnice ztratila příliš kalorií (tedy masa). Druhý důvod je praktický technicky- pokud se zvíře nebude moct otočit, může se mu podávat potrava na jedné straně a výkaly splachovat do kanálů na druhé. Po čtyřech měsících březosti strávených výhradně v předporodním kotci bez možnosti sebemenšího pohybu jsou prasnice přemístěny do porodní klece, kde vrhnou selata. Tady jsou maximálně fixované, prakticky už nemůžou stát ani sedět; ležet můžou po celou dobu jen na jednom boku, navíc na celoroštové podlaze pro odtékání výkalů. Kromě toho, že je většina z nich už téměř úplně chromá z naprosto žádného pohybu, trpí proleženinami a otevřenými ranami na ramenech a kolenech. Když byl jeden z představitelů vepřového průmyslu na tohle upozorněn, odpověděl, "...sláma je velmi drahá a jistě bychom jí neměli dostatek pro všechny chovatele."
Když jsou selátkům dva až tři týdny, odeberou je od matky, aby mohla být vykrmená a matka aby mohla být znovu oplodněna.

Četné nedávné studie poukazují na významná fyzická i psychická onemocnění, která zakoušejí prasnice v takovémto omezení. Nepřirozená podlaha a znemožnění pohybu způsobuje obezitu, mrzačení nohou nebo otlaky, zatímco např. nudné prostředí v klecích ústí v  neurotické poruchy jako neustálé olizování klecí a žvýkání naprázdno.
Toto zranění je například popálenina od čpavku, který se v nebezpečném množství hromadí v hale z množství výkalů, popálenina se navíc ještě více zhoršuje odřeninami od mříží a roštové podlahy.

Tělo chovné prasnice nevydrží tak intenzivní produkci déle než čtyři roky. Článek v časopise Successful Farming dodává, "Prasnice, která nedonosí, neodkojí nebo odstavuje po sedmi dnech je pro produkci neaktivní." Průmysl totiž potřebuje udržet zvířata '100 % produktivní' za účelem maximalizace profitu. Když přestane být prasnice považována za produktivní, je poslána na jatka.

Pár odkazů:
Tohle je tedy nejmodernější český porodní kotec (spol. Farmtec tvrdí, že své technologie vyvíjí s ohledem na welfare zvířat.) V tomhle fixačním zařízení stráví samice v jedné poloze tři týdny, bez možnosti pohybu či otočení na druhý bok.
Doporučuji prohlédnout si celý "výrobní program" Farmtecu, který nabízí kvalitní pohled na ty "nejmodernější" praktiky velkochovů. Tip.

Další fotografie: http://www.atourhands.com/gestation.html
http://www.factoryfarming.com/gallery/photos_gestation.htm

Koupě koženého výrobku přímo přispívá na utrpení ve velkochovech a bídu na jatkách, jelikož kůže představuje až 60% hodnoty vedlejších produktů ze skotu. Když klesne produkce mléka u dojnic, odměnou za jejich strádání je podřezaný krk a skončí pak nejenom jako steak, ale i jako "módní" kabelky, bundy a boty. Kůže jejich telat je vydělána ve vysoce ceněnou "teletinu".

Zvíře, do jehož kůže se lidé obují, bylo nejdřív hned po narození odstaveno od matky. Upíjelo by mléko- určené pro něj, ale využívané lidmi. Následuje kastrace a useknutí ocasu bez naprostého umrtvení, tedy při plném vědomí; pak je tele uvězněno v teletníku nebo v přeteplené stáji s celoroštovou podlahou, kde se zvíře lehce zraní.

V únorovém čísle časopisu 100+1 zahraniční zajímavost vyšel článek "Vegani a vegetariáni".
Ačkoli vychází z oxfordské studie, najde se v článku několik zásadních nesrovnalostí, jako např. v případě osteoporózy, tedy řídnutí kostí. V jednom odstavci píší, že "... mají vegani a vegetariáni ve srovnání s nevegetariány například nižší hustotu kostí." V obrázkovém srovnání se ale u problémů nevegetariánů dočteme, že "Osteoporóza... je častější v zemích s vyšším podílem živočišných výrobků ve stravě." Takže si vyberme.
Další zavádějící informací je, že u problémů vegetariánů uvádějí nedostatek železa vedoucí k chudokrevnosti. Studie o potřebě železa se liší, dvě věci jsou však jisté- veg*ni mají obsah železa v optimálním rozmezí a anémie (tedy chudokrevnost) se vyskytuje ve stejné míře jak u vegetariánů tak i u nevegetariánů (viz články p. Bartáka z ČVS).

Na článek se můžete podívat zde na webu 100+1, stejně tak i na starší článek z r. 2002.

Pro některé ještě uvedu, že tvrzení "Vegetariáni a vegani mají ve stravě méně bílkovin než nevegetariáni" neznamená nedostatek bílkovin oproti potřebě lidského těla. Berme v úvahu, že nevegetariáni mají v průměru až dvojnásobný obsah bílkovin než kolik jejich tělo potřebuje, což samozřejmě vede k závažným zdravotním problémům. Pak je tedy spíše plusem, pokud se uvede že veg*ni mají bílkovin méně než lidé konzumující živočišné produkty (včetně mléka!). Přesné by spíše bylo napsat skutečné srovnání- nevegetariáni mají bílkovin nadbytek a vegetariáni mají přiměřené množství. Vždyť i v článku samotném se píše, že podle oxfordského průzkumu veg. strava doporučené množství bílkovin obsahuje.

Tisková zpráva o faremním chovu medvědů:
The World Society for the Protection of Animals (WSPA) dnes vyjádřila vážné znepokojení nad tvrzením čínské vlády, že moderní metody chovu medvědů již nejsou surové a že proces odebírání žluči ze živých medvědů je nyní naprosto “bezbolestný”.

“Nezáleží až tak na metodě; odebírání žluči žijícím medvědům má závažné dopady na welfare a zdravotní stav zvířat,” řekl Dave Eastham, vedoucí kampaní WSPA.

“Metoda odebírání žluči, v současné době obhajovaná čínskou vládou– takzvaná ‘free dripping’ (samovolné odkapávání) – může vést k vážnému utrpení; odebírání prováděné několikrát denně vede k psychickému trauma, hrozí vysoké riziko infekcí a dokonce smrt. I kdyby jen na poli welfare zvířat trvá WSPA na tom, aby čínská vláda znovu uvážila svůj postoj k praktikám medvědích farem v Číně.”

Doktor Jidong Wu, president Asociace tradiční čínské medicíny vyvracuje, že by neexistovaly žádné alternativy pro medvědí žluč, jak tvrdí farmáři. Dodává: “Tvrzení, že medvědí žluč je v čínské tradiční medicíně nenahraditelná je chybné. Existuje nespočet přírodních bylinných ingrediencí které se běžně používají za stejných podmínek”.

Zpráva vydaná WSPA koncem roku 2005 poukazuje na více než 40 takových náhražek medvědí žluči. Mimoto, žluč z medvědů se používá nejen v esenciální medicíně, ale i, a v mimořádně velkém množství, i v produktech drogérie, jako jsou šampony nebo pleťová tonika, z nichž ani jediný nehraje roli v tradiční medicíně.

Spotřeba medvědí žluči v Číně byla před zavedením chovu medvědů přibližně kolem 500 kil ročně. Dnes je to čtrnáctkrát více.

Od začátku r. 2005 WSPA spolupracuje s vietnamskou vládou, která poté jako reakci na světové znepokojení nad trýzněním zvířat a na vážné hrozby pro zachování divoké populace medvědů přijala významné rozhodnutí zastavit všechny medvědí farmy.

Na 200 farmách je takto drženo přes 7000 medvědů.

UPDATE: fotogalerie Medici Internazionali

Chtěla bych se v tomhle článku zaměřit na jednu sympatickou organizaci, která, jak napovídá název, pomáhá, chrání a pečuje o zvířata, která se ocitla v krajní nouzi- tedy opuštěná a zraněná na ulici nebo v přímém ohrožení člověkem- týraná. Jedná se převážně o kočky.

Cíle Sdružení:

Málokterá žena, která si dnes zamýšlí koupit kabát z kožešiny bude ověřovat pravost z toho důvodu, aby náhodou nekoupila něco tak ošklivého jako je pravý kožich. Takové dámy se spíš vyvarují nepravým (čili fake), proto, že přeci jen pravý kožich znamená luxus. Takovým damám tenhle článek určen není. Je pro ty, kteří se bojí, aby pravý kožich náhodou nekoupili a nepřispěli tak k týrání zvířat. Pro ty, kteří možná ani netuší, že ta roztomilá hračka, kterou chtějí koupit svému pejskovi je z kožešiny jiného pejska, anebo že ty "modré chlupy" na té bundě (čili fur trim) jsou, ač na to vůbec nevypadají, z domácí kočičky nějakého malého číňánka (což o to, číňánek to asi rozchodí, ale kočička už nikdy.)
Tenhle článek je také pro ty, kteří by rádi damám na ulici připomněli, že zabíjet pro oblečení je znakem pravěkého člověka a zabíjet pro módu je znakem barbarství, ale nejsou si vždy jisti, zda ta paní opravdu nosí pravý kožich. Časem je skutečně možné dostat se do cviku natolik, že pravou kožku rozeznáte z metru, ale ani ti zkušení aktivisti to někdy nedokážou odhadnout. Proto je i v případě, že chcete dámě něco říct nebo jí dát leták, dobré letmo se dotknout kožichu. PODLE TOHOTO TESTU SNADNO ROZPOZNÁTE PRAVOU KOŽEŠINU OD NEPRAVÉ.

Co všechno může být pravá kožešina - kde se osvědčí test?

Z pravé kožešiny nemusí být jen a pouze ty -širší veřejností postupně odsuzované- dlouhé, tzv. luxusní kabáty či kožešinová paleta či pacičky lišek kolem krku. Stále více se kožešina používá na takzvané fur trim- jde o límce, rukávy a jiné lemování jinak nekožených oděvů. Mnoho lidí si myslí, že kvůli takovému malému kousku zvířecí srsti se dělá zbytečně mnoho povyku- ale ne, ne zbytečně. Fur trim totiž v současnosti tvoří plných 90% kožešinové spotřeby- to dělá 30 600 000 zvířat zabitých ročně jen pro fur trim. Zanedbatelné?
Pamatujte, že především ty na barevno obarvené chlupaté límce jsou z pravé kožešiny, protože klesá-li prodejnost luxusních kožichů, musí se kožešina někam nacpat. Jde často o výrobky z asijských zemí a právě situace asijského kožešinového byznysu je "narvat kožky kam můžeme".
Kromě oděvů je tak spousta dalších věcí, kde se caring consumer může nachytat. Z kožešiny se totiž vyrábí například:

známé asijské figurky zvířátek

přikrývky a bytové dekorace      hračky pro zvířata

Dávejte si tedy prosím pozor, co kupujete. Nestojí to za to.

Tento pes byl smyčkou přivázán, bodnut do slabin a přestože ztratil většinu krve, byl při stahování ještě živý. Lokace: Harbin, Čína. Pamatujte, že do našich obchodů se dostává velké množství kožešin právě z Číny, zejména v podobě fur trim.

"Protože srdce bije jak pod kůží, tak i pod kožíškem, peřím nebo vlnou, je to, jen pro nicotný kousek oblečení, naprosto bezvýznamné?"

- Jean Paul Richter

"Dost na to udělat z masožravce vegetariána," řekla CNN. Deník Independent to nazval "KFC- Kentucky Fried Carnage" (carnage- masakr) a Orlando Sentinel zase jako "Abu Ghraib pro kuřata" (Abu Ghraib je americké vojenské vězení známé krutým týráním iráckých vězňů). To jsou jen příklady reakcí stovek světových médií poté, co PETA vypustila záběry z rešerše na jatkách, která zásobují KFC kuřaty. Poslechněte si, co rešeršér viděl a zažil.

Vítejte v pekle.

Když jsem poprvé vkročil do toho tmavého závodu, zaútočil na mě zápach krve, rozstříkané všude okolo- prosáklé do všeho- včetně zaměstnanců. Během prohlídky mi ukázali věšící linku i omračující lázeň, kde mají být ptáci omráčeni el. proudem, aby nebyli při vědomí když jim budou řezat krky a budou vláčeni spařovací lázní. Za méně než minutu jsem spatřil přinejmenším šest ptáků, kteří se vynořili z omračující lázně tak, že zvedli hlavy. Když nože pronikly jejich krky, byli stále při vědomí a mlátili křídly. Ten den jsem také zjistil proč je vevnitř taková tma. Nepoužívají se žádná světla, protože kuřata panikaří, když vidí, jak jejim kamarádům násilím zavěšují nohy do závěsných pout. Já jsem to také dělal. Věšel jsem ptáky vzhůru nohama a posílal jsem je na smrt.

"Tos neviděl!"

Těch dní v osmi měsících, co jsem tam pracoval, bylo tolik, že jsem nevěděl, jak přežiju následující minutu; věděl jsem ale, že musím tu krutost ukázat ostatním, takže jsem se držel. Tohle jsem si zapsal do poznámek: Pracovník vzal malé kuře a pověsil ho na jezdící pás. Kuře okamžitě skočilo zpět na podlahu. Pracovník ho pak popadnul za křídlo a třísknul s ním o zem, čímž mu křidélko zlomil. Otočil se ke mě a řekl mi: "Tos neviděl!" Ale já jsem to viděl. A viděl jsem a natočil jsem i další zvěrstva. Pracovníci se často "bavili" záměrnou krutostí ke kuřatům - mrštili jimi o zeď, skákali po nich, kopali si s nimi jako s fotbalovými míči, plivali jim tabák do tváří, mačkali je tak silně že se pokáleli a utrhali jim nohy, křídla a zobáky a kreslili po zdech graffiti jejich krví.
Proč jsem si nestěžoval vedoucím? Věděli o tom a nezajímalo je to. Jednou, když chtěl ředitel projít kolem zaměstnanců bouchajících křičícím kuřetem o zeď, zvolal: Ještě neházej!, tak, aby mohl v klidu projít. Pak řekl: Už můžeš, a odešel.

Dodavatelé kuřat pro KFC se chvástají tím, že týdně porazí 27 milionů kuřat a vlastní 12 010 velkochovů s desítkami tisíc kuřat v jedné hale. Úporný zápach čpavku v halách je tak ochromující, že by udávil plně vzrostlého muže. Pracovníci můžou odejít, ale kuřata v tom musí žít 24 hodin denně a většině z nich čpavek propálí nohy.

Video KFC. Vidím jako důležité se na to podívat, jíte- li u KFC.

Minulost kuřecích křidýlek je zlá. Chuť kuřecích křidýlek nevyváží utrpení, které musela snášet zvířata. Velké utrpení. Nechoďte do KFC.

ČESKÁ REPUBLIKA- PROTI SRSTI
Přesto, že v našich zemích kožešinový chov (a produkce a obchod s kožešinami obecně) stále pokračuje, můžeme říci, že se pomáhá- a hodně. Pokud se podíváme hlouběji, zjistíme, že velké díky za úspěch v oblasti kožešinové problematiky patří především lidem a aktivistům ze Svobody Zvířat a jejich kampani Proti srsti. Pojďme se na tuto kampaň podívat zblízka.

Svoboda Zvířat se na jimi organizované konferenci Welfare kožešinových zvířat ve faremních chovech o své kampani Proti srsti vyjádřila takto: "Jedná se o kampaň zaměřenou na informování veřejnosti o negativních vlivech lovu a chovu zvířat, která končí jako luxusní oděvní zboží. Dlouhodobým cílem je úplné zastavení prodeje pravých kožešin. Za krátkodobé cíle lze považovat informování veřejnosti o utrpení kožešinových zvířat, [osvětou] odrazování od nákupu kožeš. výrobků a také prosazení zákazu chovu kožešinových zvířat v ČR," na což se SZ v současné době nejvíce soustředí.

Program Proti srsti:  V začátcích kampaně (r. 1999) Svoboda Zvířat kvalitně zmapovala životní podmínky zvířat chovaných na kožeš. farmách v ČR. (V čemž stále pokračuje.) Tyto chovy navštívila a pořídila videozáznamy, ze kterých vznikly dva dokumenty (více níže v materiálech Proti srsti). Později iniciovala desítky televizních pořadů věnovaných této problematice, navštívila mnoho rozhlasových pořadů, zorganizovala zhruba 100 protestních akcí, umístila do dopravních prostředků sedmi českých velkoměst antireklamu na kožešiny, po celé ČR pak 250 billboardů, rozeslala také 250 000 dopisů informujících o utrpení kožešinových zvířat, organizovala výše zmíněnou konferenci a vydala nespočet informačních materiálů.

Po dvou letech kampaně Proti srsti se podařilo navázat spolupráci s mezinárodní koalicí FUR FREE ALLIANCE, jejímž členem se SZ v roce 2002 stala. (Svoboda Zvířat je také členem RSPCA a WSPA.)

(Ještě jednou bych se vrátila k cílům této kampaně. Svoboda Zvířat z mého pohledu nikdy nesměřovala své aktivity násilnou cestou a bezohledným vnucováním vlastního názoru. Přesto však někteří jejich práci takto vnímají, a já bych se ráda Svobody Zvířat zastala. Jejich snaha je veřejnost informovat (Jan Lorenc řekl: osvětou snižujeme poptávku po kožešinách), ne prosazovat svůj názor za každou cenu. Znovu se ke své snaze vyjadřují: Základními záměry Proti srsti je 1) monitoring podmínek kožešinových zvířat v tuzemských chovech a příp. iniciování nápravy nedostatků nebo přestupků v chovech; 2) změna legislativy směrem k větší ochraně zvířat (přesněji se záměrem zákazu kožešinového chovu); 3) informování veřejnosti o celkové problematice získávání kožešin.)

Materiály proti srsti
Všechny zde uvedené můžete objednat na adrese praha@svobodazvirat.cz.

Letáky: Chov kožešinových zvířat
Problém chovu kožešinových zvířat (náhled přední strany) 8 str A5
Kožešinová móda (náhled přední strany)
Plakáty: Kožešinové farmy- koncentrační tábory zvířat (náhled)
Kdo nosil váš kožich před vámi? (náhled)
Kožešinová móda (náhled)
Media: CD Rom Pro módu (fotografie z kožeš. chovů)
Video Chov zvířat na kožešiny (30 min. dokument) - 120 Kč
Video SuroVina (4 min. klip) - 50 Kč
Publikace: Kožešinová zvířata - faktický souhrn, 14 str. A4
Sborník z konference Welfare kožeš. zvířat ve faremn. chovech, 78 str. A4
Pohledy odborníků- vědecká zpráva, 44 str. A4

Kontakty Proti srsti
praha@svobodazvirat.cz
www.svobodazvirat.cz/protisrsti

Pomoc Proti srsti
Úspěch této kampaně ovšem nevznikl jen tak ze vzduchu. Výsledky v kožešinové problematice vlastně ani nejde přisuzovat "kampani". Zásluha a velké díky patří aktivistům a aktivistkám, všem lidem ochotným trávit svůj čas a svoji energii propagací, osvětou, stáním v ulicích za každého počasí, jakoby nesmyslným omíláním stejných argumentů někomu, kdo chce věřit svojí pravdě, lidem, kteří se nedali odradit zesměšňováním nebo narážkami lidí neschopných přijmout svou vinu, lidem, kteří překonali předsudky ostatních i sebe a vydali se na boj proti utrpení. Lidem, kteří věnovali svůj život boji za ty, kteří si pomoct nemůžou. Těmhle lidem patří díky.

Údaje o byznysu
V České republice se ročně "vyprodukuje" až 20 000 kožek norků, 6 000 kožešin lišek a až 30 000 činčilových.
(Celosvětově je to 30 milionů norkových a 5 milionů liščích kožešin, zbylých 5 milionů tvoří činčily, nutrie, králíci a další zvířata)
Pro porovnání:
Výrobní cena kožešiny z norka je 600 Kč, vykupuje se za 720 Kč.
Výrobní cena kožešiny z lišky je 1 300 Kč, vykupuje se za 1 560 Kč.
ČR patří mezi největší producenty činčilových kožešin v Evropě. Výrobní cena je 400 Kč, výkupní 1 200 Kč. Většina se vyváží do zahraničí, v českých obchodech se výrobky z činčil nevyskytují.
Chov nutrií v ČR prochází renesancí. Chovatelé od státu dostávají dotace 600 Kč/ zvíře(přitom výdaje na získání jedné kožešiny z nutrie jsou 200 Kč.)

Zajímavost: Z porovnání produkce kožešinových výrobků (z 40 000 na 3 500 v období deseti let) lze usuzovat na postupný útlum chovatelství a výroby kožešin v ČR.

Kdo vykupuje?
Největší aukce jsou v Kodani, Helsinkách, Oslu, Petrohradě, Seattlu a Torontu.
Největší trhy mají Čína, Japonsko, Rusko a bývalé státy SSSR, Španělsko a USA.
Největší trhy s kožešinami v EU jsou ve Velké Británii, Německu a Nizozemsku a Francii.

V České republice existuje okolo 200 podniků zabývajících se výkupem, zpracováním a prodejem kožešin.
Orientační ceny kožichů:
Norek................................... 60 000 ,-
Liška..................................... 35 000 ,-
Nutrie.................................... 19 000 ,-
Kočka................................... 9 000 ,-
Králík..................................... 8 000 ,-

Z ČR se ročně vyveze 924 tun kožešin v ceně 410 milionů Kč.
Do ČR se ročně doveze 562 tun kožešin v ceně 325 milionů Kč. (Především z Kanady- norek; ze SRN- liška; Saúdská Arábie- ovce a jehňata (persián); USA a Dánsko- tuleni).

Největšími výrobci jsou Dánsko, Finsko a Norsko, USA a Čína.
Největším zpracovatelem kožešin je Řecko, Belgie, Švédsko a další.

LEGISLATIVA
V Rakousku je v šesti zemích všechen chov zakázán. Ve zbylých třech zemích je omezení na takové úrovni, že v celém Rakousku už se dnes nevyskytuje jediný kožešinový chov.
V Holandsku platí zákaz liščího a činčilového chovu, zákaz norkového se jen dočasně odkládá. Výsledky v Holandsku jsou bohaté- 80% pokles počtu kožešnictví; 90% pokles obchodu s kožešinami.
Ve Velké Británii platí zákaz pro všechny chovy. Vedlo to ke zrušení všech kožešnictví v Londýně až na jediné.
Ve Švýcarsku byly podmínky natolik zpřísněny, že se dnes už nevyskytuje žádný chov.
Legislativní situace v České Republice
Kožešinová zvířata jsou u nás dosud legislativně klasifikována jako hospodářská zvířata. Vychází z toho, že mohou být volně množena, šlechtěna a usmrcována, znamená to ale i to, že k jejich chovu nemusí být žádné povolení, ba ani prokázání odborné způsobilosti chovatele. Sice podléhá jednou za rok státní veterinární kontrole, ovšem pokud je kožešinový chov evidován jen jako "zájmový", nemusí chovatel vpustit kontrolu dovnitř. I pokud je kontrola provedena, neznamená to nic ve prospěch zvířat, protože "není zaručena skutečná objektivita posouzení chovu Státní veterinární správou."

Tento článek je neodlučně spjat se souhrnem kožešinového chovu a souhrnem kožešinového lovu. Počkejte si na souhrn jak se pomáhá a jak můžeš pomoci.

Každým rokem je za účelem vyrobení kožichu nebo okožešiněného oblečení ukončeno 40 milionů životů.
(Z toho 25% je uloveno ve volné přírodě- což představuje10 000 000 zvířat), k tomu připočítejte 50 milionů necílených obětí.

Kde se loví

V Evropě je už od r. 1995 zakázán lov do nejpoužívanějších leghold traps (tedy čelisťových nášlapných pastí), ovšem "stále jsme velkým zákazníkem pro kožešiny ze zemí, které se těchto metod nevzdaly".
Nejvíce zvířat pro kožešinu je uloveno ve Spojených státech (4 miliony ročně) a Rusku (taktéž), v Kanadě je to 1 milion.

Pasti
Hlavním požadavkem pasti je nepoškodit kožešinu.
Pro každého obratlovce představují pasti silné a často dlouhodobé utrpení. Pasti rozervou maso, přetrhnou šlachy a vazy a zlámou kosti. Některá zvířata si ukoušou nohy aby se osvobodila, jenže na vykrvácení nebo infekci stejně brzy zemřou. Některá si zlámou zuby v zoufalé snaze uniknout.

ČELISŤOVÉ NÁŠLAPNÉ
  - zachytí zvíře na dobu ( plus mínus týden), než lovec půjde past zkontrolovat a zvíře zabije (viz níže)
  - cílem se stávají větší, psovité a kočkovité šelmy

ČELISŤOVÉ TĚLOVÉ
  - zvíře zachytí a usmrtí (přeražením vazu, udušením)
  - určeny pro menší šelmy a hlodavce, jak na zemi tak pod vodou

ŽIVOLOVNÉ (záchytné)
"DRÁTĚNÁ OKA"

Zabití
Zvíře může zemřít ještě před příchodem lovce. V takovém případě je to smrt ztrátou krve, žízní a hlady, pokud se jedná o zvíře zachycené pod vodou, utopí se, nemá-li delší dobu přístup na vzduch (topit se může až 20 minut), bezbrannou oběť také může napadnout dravec.
Pokud zvíře neskoná do příchodu lovce, čeká ho zardousení (lovec stojí na hrudi zvířete), zastřelení nebo ubití.

Non- target oběti
Každým rokem se do pastí chytí a zemřou "necílené" úlovky- domácí psi a kočky, králíci, dobytek, vysoká zvěř, ptáci, dokonce i ohrožené druhy. Tato nechtěná zvířata tvoří až 2/3 ulovených.
Už podle označení- "odpadní zvířata", jsou necílené oběti lovců obvykle prostě vyhozeny.

"Speciality" kožešinového lovu-

Tuleni.
Aktualizovaný souhrn tuleního lovu v článku Kanadská genocida.
Doplňky: "Jelikož tuleni nepovažují člověka za nepřítele, jdou mu vstříc a jejich mláďata jsou pak ubita tyčí s ostrým hrotem, nebo utlučena o kusy ledu. Lovci z nich stáhnou kožešinu a krvavé tělo odhodí. Zůstává po nich trpící tulení matka, která nedokáže své mládě bránit."
Tulení kožešina se dostane i do Čech v podobě čepic a doplňků.

Kočky a psi z Asie
Asijské země, tedy především Čína, Thajsko a Filipíny, se mohou pochlubit nejen brutálními vraždami domácích "mazlíčků", ale celkově naprosto šokujícími podmínkami na kožešinových - a ostatně i dalších zvířecích -farmách. Více o zostuzení Číny, více o konkrétních kočko-psích kožkách.
Z asijských koček a psů se do Evropy dostanou až stovky tisíc kožešin v podobě surových kožek, oděvů ale také "roztomilých suvenýrů", z nichž mnohé končí v českých obchodech.
Kočičí nebo psí kožešinu najdete i pod označením např. lišky nebo norka. Zarytě odmítám tvrzení typu- nekupujte žádný pravý kožich protože by mohl být z kočky. Jedinou větu co k tomu řeknu- nekupujte žádný pravý kožich protože by mohl být ze zvířete.

S tímhle článkem je neodlučně spjat souhrn kožešinového chovu a souhrn byznysu s kožešinami a legislativy. Počkejte si taky na souhrn jak se pomáhá a jak pomoci.

Každým rokem je za účelem vyrobení kožichu nebo okožešiněného oblečení ukončeno 40 milionů životů.
(Z toho 75% je z faremního chovu - tedy 37 000 000 zvířat)
V ČR se nachází 7 velkofarem a několik menších, v EU je to šest tisíc farem.

"Život" je ovšem jen relativní pojem. Aktivista Svobody Zvířat vypověděl: "Přistoupil jsem ke kleci, kde ležela liška na boku a velmi těžce dýchala. Umírala. Stál jsem u ní, hladil jsem ji. Šel jsem za Petrem a zeptal se ho, co je s ní. S úsměvem řekl: "Ona už tam takhle leží čtyři dny, čekám, až umře."
"Zastavoval jsem se u klecí, kde byly slepé lišky, kterým tekl z očí hnis, nevěřícně jsem pozoroval lišky, které měly místo krásně chlupatého ocasu něco, co po vykousání srsti už jako ocas dávno nevypadalo. V jedné kleci byla liška, která měla ocas ukousnutý, v další zase liška, která si vykousala srst od hrudi po zbytek těla. Důvod, proč se takhle ničí, je jednoduchý- stres. Jejich smutný pohled jasně demonstroval dosavadní "život", který provází každé zvíře v těchto táborech smrti. Pokud nespí, tak se každý den, každou minutu snaží dostat z klece ven. "

Příčinou kanibalismu, který vidíte na horní fotce, je opravdu stres. Podmínky faremního chovu kožešinových zvířat se řídí převážně ekonomickými kritérii a na psychickou, bohužel ani na tu fyzickou pohodu zvířat se ohledy neberou.
Stresové faktory: omezující ustájení (malý pohybový prostor, prostředí klece- pletivo a nepevná podlaha)
nesprávné sociální zásahy (časný odstav mláďat, ustájení nedbající na hierarchii lišek)
zacházení ze strany člověka (neodborná manipulace, nedbalé usmrcování)
omezená veterinární a hygienická péče (např. zanedbávání onemocnění)
Kromě toho jsou předmětem chovu divoké druhy (lišky, norci, mývalové), jejichž genetické přizpůsobení chovu v zajetí je naprosto minimální.
Stres, společně s hygienickými a veterinárními faktory způsobuje u kožešinových zvířat psychické i fyzické poruchy, které velmi zhoršují jejich welfare, ne-li dokonce schopnost prostého přežití.

Současné nejzávažnější problémy u faremně chovaných kožešinových zvířat

pohybové stereotypie (dlouhotrvající kývání hlavy a těla, kroužení, přešlapávání)
sebepoškozování (vykusování kožešiny, okusování těla)
vysoká úmrtnost /mláďat/ -až 25% (faktory- nedostatečná hygiena a veterinární péče) (u lišek usmrcování mláďat- stresová porucha- infanticida)
agresivita nebo apatie
zdravotní problémy (psinka, botulismus, záněty mozku a mích)

Páření lišek- jeden ze stresových bodů.

Již zmíněný aktivista také vypověděl: "Tato práce spočívala v tom, že jsem kleštěmi uchopil samici za krk, vyndal ji z klece, zkontroloval velikost přirození a podle velikosti ji hodil k samci. Zní to jednoduše, ale chytit agresivní, vzteklou lišku za krkem byl nadlidský výkon (a co teprve pro lišku.). Ty nejvzteklejší lišky (a nebylo jich málo) se opakovaně zakusovaly do železných kleští. Po chvíli takto marného pokusu chytit lišku za krk následoval proud krve z tlamy. Petr mi ukázal, jak na to. Takto vzteklé lišky jsem velmi agresivně kleštěmi natlačil na zadní pletivo, mnohokrát se přidusily, a velmi rychle jsem je za ocas vytáhl z klece ven. Ty klidnější na tom nebyly o moc lépe. Nechaly se uchopit za krk, ale bylo to pro ně natolik stresující, že se každá a pokaždé podělaly a pomočily. Když jsem takto vystresovanou samici hodil do klece k samcovi, zdálo se všechno v pořádku. Ale zdání klame. Po návratu ke kleci, kde byli lišky asi 15 minut o samotě, měla samice celý bok od krve. Občas se pokousaly. Nikdy jsem ji neměl ošetřovat, proto jsem ji pouze vyndal od samce a dal do prázdné klece. Toto je každodenní realita, ošetřování zvířat tady neexistuje."
(Páření se pak ještě dvakrát opakuje.)

USMRCOVÁNÍ (KOŽKOVÁNÍ)

U norků a lišek je to okolo sedmého měsíce, u činčil šestý měsíc života.

Norci :  Inhalací plynu, nejčastěji oxid uhličitý nebo uhelnatý. Narkóza a následná smrt trvá i několik minut a je spojena s velkým stresem zvířat.
Lišky:   Zabití elektrickým proudem. Do konečníku nebo vaginy se zastrčí jedna elektroda, do tlamy druhá. Takto popravená zvířata před smrtí prožívají intenzivní bolest zástavou srdce- při plném vědomí.
Činčily:  Injekce, zlomení vazu, inhalace chloroformu

Není ovšem výjimkou i smrt udušením nebo pouze omráčení úderem o zem, po čemž se zvířata proberou během kožkování a dochází tak ke stahování za živa. (Tyto praktiky se používají zejména v asijských zemích.)

Problémem je, že usmrcování kožešinových zvířat není nijak kontrolováno ani legislativně ošetřeno, mohou je tak provádět i osoby ne vždy odborně způsobilé.
S tím souvisí další problém- málokdy je zajištěno, aby zvíře necítilo strach nebo stres.

Ne všechna zvířata mají ovšem záruku brzkého usmrcení. Chovná zvířata (několik samic na jednoho samce), která jsou využívána k reprodukci, žijí na farmě až osm let.

ČESKÁ REPUBLIKA

U nás stále funguje sedm velkých a několik menších kožešinových chovů, v nichž je zhruba dvacet tisíc norků, pět tisíc lišek a až třicet tisíc činčil. Mimo tyto tři základní kožešinově chované druhy se chovají i fretky, tchoři, psíci mývalovití, nutrie a ondatry. Kožešinová zvířata jsou kategorizována jako "hospodářská", což znamená, že mohou být neregistrovaně množena, šlechtěna a usmrcována, jejich chovatel ovšem nemusí mít ani povolení, natož prokázání odborné způsobilosti.

S tímto článkem je výhradně spjat souhrn kožešinového lovu a souhrn byznysu s kožešinami a legislativy. Počkejte si na souhrn jak se pomáhá a jak pomoci.

Následující metody lékařského výzkumu poskytují skutečně progresivní, přesné, spolehlivé a použitelné výsledky. Skýtají nám realistické a okamžité proniknutí do efektivního boje proti lidským chorobám.

In Vitro výzkum

Spíše než doufat že člověk bude reagovat stejně jako pokusné zvíře, in vitro výzkum se provádí ve vnějším, regulovaném prostředí jako je zkumavka nebo Petriho miska. Protože většina chorob funguje na mikroskopické úrovni, jsou tyto experimenty ideálním prostředím pro studování průběhu lidských nemocí.
Nejen že jsou in vitro testy humánnější než zabíjení a zmrzačování zvířat, ale zjistilo se také, že poskytují daleko přesnější výsledky, které se kromě laboratoře dají aplikovat i v běžném životě. Testy toxicity za pomoci kultury lidských buněk jsou třikrát přesnější než stejné testy na krysách a myších.
Penicilin a streptomycin jsou historickými příklady objevu in vitrem, a od té doby jich byly tisíce. Pokud bychom se při výzkumu těchto léků řídili vivisekcí, naprosto by tyto lidstvu prospěšné léky propadly.
Dnešní in vitro technologie výzkumníkům umožňuje získat přesné informace o více než 100 000 sloučeninách denně.

Technologie

Technologický rozvoj v biologické vědě se ukázal být fenomenálním průkopníkem. Úspěchy fyziků, chemiků, matematiků, počítačových inženýrů a biotechniků již dávno překonaly zastaralé metody vivisekce.
Ultrazvuk, elektrokardiogram (EKG), elektroencefalogram (EEG) a další jsou okny do lidského těla bez použití zvířat, mimo to nespolehlivých zdrojů informací o vyloženě lidském druhu.

Epidemiologie

Epidemiologie je studium a řízení chorob v lidské populaci. Spojila způsob stravování se srdečními chorobami, kouření s nemocemi plic a indentifikovala VŠECHNY známé nákazy a civilizační choroby. Označením určitých látek nebo návyků jako nebezpečné je Naneštěstí však testování na zvířatech brání akceptaci epidemiologických důkazů. Azbest, arsen a benzen jsou jen příklady látek, které zůstaly na trhu, přestože epidemiologie je prokázala jako riskantní člověku.

Klinický výzkum

Pozorování a rozbor pacientova stavu byl vždycky důležitou součástí lékařského výzkumu. Příkladů odhalení "na lůžku" je nespočet: úspěšná léčba dětské leukémie, nemocí šítné žlázy, naše současná úroveň léčby AIDS, objevení mnoha srdečních léků a mnoho dalších.
Přestože závěry vivisekce- pokusů na určitém zvířeti (tedy na tvoru mimolidském) se vždy liší od skutečné reakce člověka (tedy tvora jiného než na kterém byl prováděn pokus), některé společnosti pořád vkládají miliony do nerelevantního výzkumu. Klinický výzkum a jiné moderní alternativy by se mohly výrazně rozvinout kdyby dotace vivisektorům byly radši přeorientovány na klinický výzkum.

Pitvy

Prakticky každá choroba byla buď objevena nebo objasněna díky pitvě (samozřejmě toho druhu, který přesně tou formou trpěl, a u kterého chceme tuto chorobu léčit; pitva myši s "myší" rakovinou skutečně nic nevyřeší).

Podrobné informace: Pokusy na zvířatech/ alternativy.

Ovce byla pravděpodobně první zvířecí druh domestikovaný člověkem, před nějakými 10 000 lety. Dnešní ovce je výsledkem mnoha staletí selektivního křížení a s jejími divokými předky si je pramálo podobná.

Ačkoli mnoho lidí namítne, že ovce kvůli vlně nezemřela nebo že ovce stříhaná být musí, ano, pravda by to být mohla, ale ne v dnešním intenzivním ziskuchtivém a bezohledném farmářství.

Ovce dnes produkuje mnohem více vlny, než potřebuje k ochraně před živly (výsledek rovnice více vlny = více peněz; s tím samozřejmě spojené více vlny = více utrpení) a v teplém počasí opravdu trpí. Paradoxně jsou ovce s nejvíce vlnou, merino, chovány v jednom z nejteplejších a nejsušších podnebí na světě, v australském vnitrozemí. Po stříhání vlny ovce okamžitě citlivě reaguje na změny tělesného tepla. Od narození po porážku ovce podstupují hodně utrpení- obchodování, stříhání, transport a jatka.
Lidé zajímající se o zvířata se vyhýbají vlně aby předešli utrpení ovcí.

Ve všech intenzivních farmách (tedy tam, odkud pochází zakoupená vlna) ovce držené pro vlnu neumírají ze stáří. Komerční produkce vlny je nevylučitelně spojena s masným průmyslem. TA ovce vždy skončí na něčím talíři nebo nabodnutá na kebab. Ve skutečnosti se malé jehně nedožije ani jednoho roku, obvykle jsou z něj kotlety ve věku 5 měsíců. Austrálie a Nový Zéland ročně vyvezou 500 000 tun ovčích mrtvol. 7 miliónů živých ovcí je také exportováno do zemí středního východu, kde přeživší zvířata čelí rituální porážce. Některé vlny (pull) jsou přímým produktem jatek, protože se stříhají z kůží už poražených zvířat. Pokud kupuješ vlnu, podporuješ jatka.
Lidé zajímající se o zvířata se vyhýbají vlně aby nepodporovali jatka.

Vlna jako mezinárodně obchodovaný produkt představuje pouze 3 % světového trhu s tkaninami, což znamená, že bychom se bez obchodování s ní dost dobře obešli. K dispozici máme kupu přírodních vláken, které můžeme používat místo vlny.
Lidé zajímající se o zvířata se vyhýbají vlně proto, že ji nepotřebují.

První vlna je vždy bohatá na přírodní tuk zvaný lanolin. Ten se přidává do kosmetiky, mycích prostředků a krémů.
Lidé zajímající se o zvířata se vyhýbají lanolinu ze stejného důvodu, jako se vyhýbají vlně.

Kůže- zabíjení kvůli módě- je luxus, který si, prohlašujeme-li se za lidi 21. století, nemůžeme dovolit. Její široké užití pokračuje jen díky ignoraci způsobů, jakým je získávána a díky mýtům o jejích přednostech.

Mýtus 1: Kůže je vedlejší produkt masného průmyslu.

Ne. Každá část zvířete zabitého pro maso je zpeněžena, aby byl tenhle krvavý byznys do posledního kousku výnosný. Kůže představuje 10% celkové hodnoty zabitého zvířete- což z ní korunku po korunce dělá druhou nejcennější část toho nešťastného stvoření. V UK dělá obchod s kůží v přepočtu necelých 17 miliard Kč.
Vegetarián který nosí kůží, byť jen v proužcích na botách nemůže tvrdit, že nepodporuje masný průmysl.

Mýtus 2: Kožené produkty nejsou tak škodlivé pro ŽP jako umělé alternativy.

Nekožené výrobky (získané z ropy) jsou často odsuzovány jako škodlivé životnímu prostředí. Pravdou ovšem je, že koželužny nejen že vypouštějí nepříjemný zápach, hlavně ale silné chemikálie používané k odstranění posledního kousíčku masa z kůže produkují velké množství škodlivin - od olova a zinku přes formaldehyd, barviva až po kyanid. Spočítáme - li všechny aspekty výroby, má kůže mnohonásobně ničivější dopad na životní prostředí.
Zastánci názoru, že syntetické výrobky jsou pro ŽP škodlivé by měli vědět, že výroba umělých "kůží" představuje jen zlomek 1-ho % spotřeby ropy. Broje a argumenty proti syntetickým "kůžím" jsou opravdu zbytečné, dokud se lidská populace bude vesele prohánět v autech.

Zakoupení koženého zboží, byť malého, byť nepatrného, vynáší masnému průmyslu - tedy finančně podporuje zabíjení milionů zvířat a udržuje poptávku, která je uspokojitelná pouze popravením zvířete.

Málokdo, kdo se pozastavuje nad krutostí masa, se pozastaví nad krutostí medu. Ovšem jsme-li pro nevraždění zvířat pro maso, proč podporujeme zabíjení včel pro med? Namítněte, že včely pro med neumírají. Ale ano, umírají.

Med je sladká šťávička z květin, polknutá včelami, v žaludku zahuštěná, částečně strávená a pak vyzvracená. Vlastně to jsou takové "včelí zvratky".
Vosk je naopak vyměšován žlázami ze zadečku.

Středem každého včelího společenství je královna- jediná včela schopná kladení vajíček. Zatímco obyčejné dělnice žijí jen pár týdnů, královna může žít několik let. Ovšem v intenzivním farmářství jsou královny pravidelně zabíjeny a nahrazeny- někteří odborníci doporučují zabít a nahradit každých šest měsíců. Nové královny jsou hromadně plozeny, "produkovány", za přísných podmínek- panenské královny se uměle oplodňují spermatem z rozdrcených samečků. Královně se také odstřihávají křídla jako prevence před rojením- přirozeným způsobem rozmnožování.

Někdy jsou celé kolonie včel zabity, aby se přes zimu nemusely krmit. Pokud jsou drženy i přes zimu, med se jim vezme a je nahrazen cukrovým sirupem, který je levnější a pro včely málo zdravý.

Velkonákladoví chovatelé včel své kolonie opakovaně transportují do oblastí s větším podílem květin, aby zde včely opylovávaly. Tím se zvýší úroda sklizně a chovatelé včel tak dostanou slušnou sumičku. Je to ovšem na úkor místních divokých včel a jiného opylujícího hmyzu, který se při konkurenci zavlečených včel nemá možnost uživit a rapidně vymírá.

Stejně jako u všech intenzivně chovaných zvířat, i komerčně chované včelí kolonie jsou podstatně náchylnější k prudkému rozšíření chorob. Za všechny jmenujme roztoče Varroa, který ohrožuje i těch pár zbývajících divokých kolonií včel.

Med a včelí vosk, kterému předchází stejné zneužívání včel jako medu, se používají do jídla (hypermarketová jablka jsou stříkaná včelím voskem), kosmetiky, svíček a lesků. Oboje se dá snadno nahradit alternativami bez zvířat. I ostatní včelí produkty jako propolis, mateří kašička a včelí jed jsou lidmi ceněny pro své "zdravé" vlastnosti, ovšem je otázkou, zda jsou opravdu nějakého užitku (kromě včelám samotným) a zda je kvůli tomu potřeba je držet v uměle vytvořených podmínkách.

Přestože tento problém nebývá veřejně diskutovaný, přestože pro většinu lidí je "to prostě hmyz" (a přestože se chovy včel opravdu nedají srovnávat s chovy jiných zvířat), nechceme- li podporovat zabíjení a zneužívání pro maso a jiné potraviny, měli bychom se alespoň zamyslet nad nutností medu a dalších produktů, které včelám bereme a zda by nebylo lepší nechat ty sladké věcičky jim.

Mnoho lidí říká, že vegetariánství je o nahrazení masa (náhražkami). Já si myslím, že vegetariánství je o vyřazení masa a jeho příchuti, o tom, zvyknout si žít bez chuti masa, které chutná jako smrt. Proto "náhražky" nejím. (Podotýkám ještě, že po zamyšlení je  hloupé o těchto potravinách mluvit jako o náhražkách, protože nic z toho není jen "náhražkou", nýbrž samostatnou potravinou.) Přesto ale proti náhražkám nic nemám, protože je to veganská potravina stejně jako rajče nebo falafel. Chápu, že začínajícím vegetariánům může dělat problém najednou žít bez té... mrtvé?... chuti. Proto se zaměřím na rostlinné náhražky masa, které ho někdy až moc věrohodně připomínají. Někomu nechutnají právě proto, že připomínají maso. Někomu chutnají právě proto, že připomínají maso. Každopádně to maso není, takže vzhůru na ně.

Kdybychom žili v Americe, mohli bychom si rostlinně dopřát všechno od sýrové smetany přes čokoládovou zmrzlinu přes uherák až po krabí tyčinky. My se ovšem musíme zaměřit na výrobky dostupné v Čechách, to však neznamená vzdát se výtečné veganské sekané se sýrem. Račte vstoupit do světa nemrtvého "masa"...

TVP (Textured vegetable protein) - sojové maso

TVP je to, co zbude když se z sojových bobů vytáhne olej. Používá se jako náhražka všech druhů masa, od hamburgerů po kuřecí nuggetky. Vyrábí se v mnoha formách: ochucený a přírodní, mletý nebo ve "fláku", s příchutí šunky nebo kuřecích nudliček, a zpracovává se stejně jako maso. Sojové maso je ve skutečnosti bohatší na protein než většina masa; je také bez tuku. Má ménně kalorií a je podstatně levnější.
Sojové maso najdete hlavně v odděleních bio v supermarketech. Pozor však na šunkový granulát Bona Vita (Pragosoja). Je barven barvivem E120, vyráběným z sušených a následně rozdrcených brouků.
V prodejnách zdravé výživy už pak můžete najít sojové párky, sojové špekáčky a jiné "uzeniny".

Se sojovým masem mám poměrně dobré zkušenosti. Nemám na něm ráda právě až moc intenzivní podobnost s masem, a to hlavně chutí, pokud si ale budete do hlavy vtloukat fakt že to maso NENÍ (či JE, podle vašich preferencí), může vám hodně zachutnat.

ROBI maso

Speciální druh náhražky masa je produkt Robi od firmy Eurobi. Robi se vyrábí ze směsí obilných bílkovin včetně rýžové, kukuřičné, pšeničné a pšeničných klíčků. RoBi znamená Rostlinná Bílkovina. Neobsahuje žádný tuk ani cholesterol, má velmi nízký obsah sacharidů a pro zdraví ho doporučuje řada odborníků. Koupit se dá ve větších prodejnách zdravé výživy i v hypermarketech např. Tesco, Kaufland.

Když jsem ležela v nemocnici, párkrát se mi Robi maso dostalo na talíř. Nechci ho nikomu znechutit, je to otázka chuti, já se ale od té doby Robi masu zdálky vyhýbám. Chutí mi připomíná olíznutí olova.

KLASO maso

Dalším českým výrobkem je "maso" Klaso . Firma ve svém názvu uvádí: Lahůdky z obilných bílkovin; Luštěninové paštiky; Obilné krémy. V jejich nabídce najdete řízky, klobásy, sekanou i prejt, to vše z pšenice a sóji. Neobsahují cholesterol a slouží jako prevence před civilizačními chorobami. Výrobky by se měly prodávat podobně jako výše uvedené, sortiment na www.klaso.cz

Seitan

Seitan je rostlinná bílkovina z pšeničné mouky. V obchodech se zdravou výživou lze koupit seitan natural, seitanové karbanátky, řízky. Seitan má nahnědlou barvu, po obarvení potravinářským barvivem ale vypadá "krásně" krvavě, viz úspěšné použití při "Prodeji vánočních psů." Výborná chuť.

Tempeh

Tempeh se vyrábí z fermentovaných sojových bobů. Podobně jako tofu se nedá ani tak označit jako náhražka masa, nýbrž jako "náhražka masa, sýru a vajec." Má charakteristickou oříškovou příchuť.

TOFU

Tofu- sražené sojové mléko- bývá označováno jako náhražka sýra, ovšem stejně dobře a možná i líp poslouží jako náhražka masa. Samotné (natural) má velmi nevýraznou chuť, ovšem okamžitě přijme chuť omáčky, marinády, zeleniny nebo koření. Sehnat se dá i spousta vlastních příchutí - česnekové, paprikové, uzené. Najdete ho v každé zdravé výživě i v průměrných supermarketech nebo samoobsluhách. Je bohaté na protein, vitamíny, vápník a je bez cholesterolu. Tofu se dá lehce připravit i měkké- na 10 minut dáme do vařící vody a můžeme ho pak použít na výrobu krémů či pomazánek.
Pro inspiraci tofem navštivte http://www.tofu.cz/nabidka2.htm

"Náhražek" masa je velmi mnoho, a lehce za ně jde považovat i pohankový karbanátek. Je pouze na vás, jaký si oblíbíte.
Recepty najdete na www.veganskakucharka.xf.cz nebo www.boo.cz/vege%20web/home.html

Možná ještě není pozdě zabránit nákupu kapra. Posbírala jsem příspěvky vegetariánských a ochranářských organizací o vánočním masakru. Pozn. - letáky proti kaprům jsou společné SZ, ohz i ČSV.

SZ- Kapři

SZ- Letáky

SZ- Samolepky

OHZ- Letáky

OHZ- Letáky2

OHZ- Kapr nebo pes?

OHZ- Bojkot kapři

OHZ- Inspirace kapr

VEGETARIAN.CZ- Vánoce bez kapra

VEGETARIAN.CZ- Večeře bez kapra

VEGETARIAN.CZ- Ano, ryba umírá- z knihy

Chci upozornit na to, že tento masakr se rozhodně netýká jen Vánoc a kaprů. Celý rok nás provází utrpení za dveřmi jatek a velkofarem. Myslete na to častěji.

Vánoce- reklamy v televizi nám vnucují, že jsou to svátky klidu, míru a lásky. Není ale nic klidného, mírového a láskyplného na čtvrtročním utrpení kaprů, které si masožraví lidé koupí, aby jejich večeře byla podle nich "tradiční".

Když ale zapátráme, není kapr o vánocích nic tradičního. Ještě naši ne tak dávní předkové si o štědrovečerní večeři pochutnávali na husté houbové polévce, černém kubovi, prosné či krupičné kaši, oplatkách s medem a ovoci. Ryby, bez kterých si většina lidí dnes nedokáže štědrovečerní jídelníček představit, byly charakteristické zejména pro bohaté městské obyvatelstvo. Mezi ostatní obyvatelstvo začaly pronikat až počátkem 20. století. Zkuste tedy najít tu "starodávnou tradici", s kterou se ohánějí všichni příznivci mrtvé rybky k sváteční večeři. Jediný, kdo jedl ryby byli zbohatlíci, kteří si potřebovali dokázat, že mají na víc než vesničané.

Nebojím se říct, že stejné je to i dnes. Kdo z "normálních" lidí by si přeci dal k té slavnostní večeři houbového kubu, jídlo typické pro vesničany minulého století? Lidé dnes, a není to jen případ Vánoc a kapra, si masem dokazují své postavení, stejně tak jako někteří kožichy. Však kdo by dnes byl vegetarián? Maso se přeci jedlo vždycky, navíc je to tak jednoduché, prostě jdu, koupím na tácku a sním. Žádné mrtvé zvíře a žádné utrpení za tím přeci není, vždyť je to jen maso! MASO! Je to jenom maso, žádné zvíře, maso, maso...

Jasně, kdo by dnes byl vegetarián? Jen ty silné osobnosti, ovšem...

Pokud se o někom dá říct, že je silná osobnost, pak jsou to vegetariáni. Bez diskuze. Postavit se masové většině, odřeknout si něco, co nejspíš celý svůj život jedl/a, vykašlat se na předsudky, vzdát se statutu quo, kdo jiný než vegetarián?

Pokud se o někom dá říct, že je soucitná a dobrá osobnost, pak jsou to vegetariáni. Vzdát se pochutiny kvůli druhým, a navíc kvůli (pro většinu "jen") zvířeti? Kdo jiný než vegetarián:

Vánoce jsou svátky klidu, míru a lásky. To ovšem neznamená, že jen o Vánocích by se lidé měli vzdát usmrceného "jenom masa"; vegetariánská večeře není pouze otázkou Vánoc.
Ovšem Vánoce bez zabitého zvířete znamenají, že vaše Vánoce nejsou pokryteckými svátky "klidu, míru a lásky", že nejde o pokryteckou hru na svátky "klidu, míru a lásky" a že jste opravdu "klid, mír a láska" k ostatním, nejen ke svému žaludku.

Na nově spuštěném webu ohz (www.ohz.cz) jsem našla velmi zajímavý článek, Autentickou reportáž studentky z praxe na jatkách. Uvádím pár řádků.

Nikdy víc. Každého, kdo jí maso, by měli poslat zde, aby si prožil to, co já, aby viděl to, co já; vše od začátku až do konce.

Nejsem zde proto, že se chci stát veterinářkou, ale proto, že si lidé myslí, že musí jíst maso. A nejen to: protože jsou zbabělí. Sterilně zabalený řízek, salám, či maso v supermarketu, které si kupují, nemá totiž žádné oči, nemůže vypovídat o tom, co se stalo, nekřičí strachy.

Doporučuji přečíst všem, kteří si maso představují jen jako potravinu na polystyrenovém tácku, hotovou k ohřátí. Maso je totiž zubožený kousek zoufalství, šílenosti, neštěstí, smrti a utrpení. Není to pochutina bez minulosti. Tahle minulost totiž křičí ze všeho nejvíc, i když jsme hluší ji slyšet.

Autentická reportáž studentky veterinární medicíny ze své praxe na jatkách

+ báseň o kožiších.

Schválil/a bys experiment, který by obětoval 10 zvířat a zachránil tak 10 000 lidí?

Předpokládejme že jediný způsob, jak zachránit 10 000 lidí je testovat na jednom mentálně postiženém sirotkovi. Pokud je zachránění 10 000 lidí účelem, nebylo by to stejně tak správné? Většina lidí věří, že je špatné obětovat jednoho člověka pro "vyšší dobro" ostatních, protože by to porušilo jeho práva. Není žádný logický důvod upírat jiným tvorům stejná práva jen proto, že jsou příslušníky jiného druhu.
Ano, srovnávám pokus na zvířeti s nedobrovolným pokusem na člověku, protože obojí pramení z pocitu bezcitné nadvlády, která nám dává absolutní moc nad něčím životem. Existují věci, které si prostě nemůžeme dovolit, ať je jejich "vyšší cíl" jakýkoli.
Mimoto je pak takovýto odhad (10 zvířat za 10 000 lidí) naprosto nerálný a směšný.

Kdybys byl/a uprostřed oceánu na loďce s kuřetem, a neměl/a bys co jíst, snědl/a bys kuře?

Kdybys byl/a uprostřed oceánu na loďce s člověkem, a neměl/a bys co jíst, snědl/a bys člověka? Stejná otázka, stejná odpověď. (A nebo ne? Co nám dává právo sníst kuře a zároveň nesníst člověka, bereme-li pořád v potaz že je to v zájmu mojí záchovy.)
Tento extrémní případ ovšem není relevantní v našich denních volbách, protože běžně nejsme donuceni "sníst něco nebo zemřít". Není žádná omluva pro zabíjení zvířat pro potravu, máme - li jinou volbu.

Vegetariánství je osobní volba. Proč se snažíš ji vnucovat ostatním...

Jednání, které ubližuje nebo omezuje druhé NENÍ věcí osobní volby. Aneb svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Naše společnost podporuje jezení masa a krutost velkofarem, ale z historie víme, že společnost také podporovala otroctví, dětskou práci a ostatní praktiky v dnešní době považované za nepřijatelné. Boj za osvobození zvířat vidím jako logické vyústění a pokračování bojů za práva černých či žen. Boj za zrušení věznic pro zvířata vidím jako nevyhnutelné. 

Bonusovka

Jak může vegetariánství být zdravé? Znám vegetariána který je nemocný.

A já znám padesát takových masožravců.

Koupíte-li kožený výrobek, těžko dohledáte původ. Většina kůže je neznačená, zákony nic takového nenařizují a vědomí o skutečném původu a zvířeti které kůži nosilo se ztrácí v dlouhém řetězu zpracovatelů a dodavatelů. Vaše boty pak s pravděpodobností mohou být vyrobeny z čínské kočičky anebo z indické krávy, utýraného krásného zvířete bezesných nocí.

Předem bych chtěla říct, že skutečnost, že se níže uvedené odehrává v Indii není jen problémem Indů. Je to velký, veliký problém nás, Evropanů a zákazníků, proto, že většina této kůže je prodávána neznačená příp. chybně značená právě na evropský a americký trh. A to kvůli poptávce po koženém zboží je levná kůže z Indie nakupována a tím tento obchod udržován při životě. A proto, prosím nekupujte nikdy kůži. Kvůli indickým kravám a tomu, že vaše boty mohly projít hororem bezesných nocí.

Hinduismus, indické náboženství kravičky uctívá a přísně odsuzuje jejich zabití. Indická ústava zakazuje "porážení" krav i telat a zákon na ochranu zvířat nařizuje šetrné zacházení. Ilegální je jakkoli bít a kopat zvířata či omezovat jejich prostor, přepravovat zvířata v prostředcích které jim způsobují utrpení, neposkytnout zvířeti vodu, jídlo či přístřeší, obchodovat se zraněnými či týranými zvířaty a zabíjet je "nehumánním" způsobem. Přesto všechno jsou ve většině indických států tato nařízení ignorována a policie, úředníci, zákonodárci a veterináři upláceni. Ingrid Newkirk, prezidentka organizace PETA rozená v Indii, se vrátila do své domoviny, aby zdokumentovala pochody smrti.

Předejte tento článek komukoli, kdo nosí kůži.

V době, kdy jsem vyrůstala v Indii, byl obrázek šťastných, posvátných krav úplně všude. Krávy se volně procházely po prašných ulicích, někdy měly kolem krku věnce. Život pro ně ale nebyl jednoduchý. Býčci, vyčerpaní a zpocení v žáru indického slunce tahali vozíky hlučnými městskými ulicemi a vdechovali výpary projíždějících aut. Někdy se pod svým břemenem zhroutili, majitelé je pak bili klacky ve snaze donutit je vstát a dál klopýtat chaosem velkoměsta.
Přesto tu však zůstávaly zbytky Gandhího úcty ke všemu živému.
Dnes, pod silným vlivem západního světa se všechna tato filozofie vytrácí. Když jsem se v roce 1999 vrátila do Indie, objevila jsem rozkvétající obchod s "hovězím" masem a kůží; hlad, žízeň, bití, zlámané ocasy a surové zabíjení. Podílejí se na tom Hindustánci, muslimové, křesťané i džinisté. Maso putuje do zemí Blízkého východu a arabských států, kůže zvířat končí v Austrálii, Evropě a Americe.

něžná stvoření.
Krávy, se svými dlouhými, zahnutými rohy žijí v Indii bok po boku s lidmi. Ačkoli jsou tak mohutné, nejsou o nic méně pozorné a krotké než psi. Přiblížila jsem se jednou k ohromnému, alespoň pětsetikilovému býkovi, který by mě jedním pohybem mohl rozdrtit svými rohy a kopyty, místo toho ale na mě jen zvědavě zíral, jako by chtěl říci Ahoj. Kdo jsi?... Jindy jsem kráčela zašpinělou uličkou a spatřila velikého býka, který stál ve dveřích, napůl v domě, napůl venku, pozorujíce svou rodinu při práci. Když jsem se o dvacet minut později vracela tou samou ulicí, pořád tam stál, blokoval celý vchod do domu a jen si užíval přítomnost svých lidí.

jen spousta masa...
Když ale krávy přestanou být užitečné, jsou prodány na trh. Navštívili jsme "dobytčí" trhy v Tamil Nadu, kde jsou pořádány každý týden. Několik tisíců býků a krav, provazy v nosech svázaných do skupin po sedmi stály zmateně a vylekaně na prašném náměstí. Teplota byla kolem 40 stupňů, zvířata přesto neměla žádnou vodu, žádný stín.
Kupující se hlasitě dohadovali nad cenou zvířat. Byli to muslimové a křesťané, kteří zakupovali zvířata pro transporty na jatka. Jatka často provozovali sami Hindové.
Krávy, strnulé strachy nechápaly, proč byly odvedeny z domovů. Mnohé z nich byly staré a vyhublé, s vyčnívajícími žebry a kyčlemi. Některé byly zraněné a nemocné, skláněly hlavu a krvácely, zbité od překupníků. Co mi zlomilo srdce byly jejich ocasy, zohýbané a na několikrát zlámané. Kloubky ocasu byly nateklé, každý článek byl zlomený, po celé délce ocasu.

pochody smrti.
Zabití krávy je zakázané ve většině indických států, stejně jako transporty. Proto krávy musí absolvovat pochody, až 160 km po rozpálených prašných cestách, na tajná místa kde jsou naloženy na nákladní auta a odvezeny na jatka. Je to strašlivý pochod. Překupníci je pohánějí ranami přes kyčle- na kyčlích není žádný tuk, který by tlumil rány- bolest i efekt je tedy větší. Nemohou odpočívat ani pít. Hladové, žíznivé, vyčerpané a často zmrzačené krávy padají k zemi... Muži je nelítostně a vší silou bijí, kopou a lámou už tak rozdrcené ocasy. Jsou to jen zvířata; dobytek, hovězí a profit. Pokud zvíře ani pak nevstane- proto, že už vstát nedokáže- muži mu do očí vtírají chilli papričky nebo tabák. Je to jejich způsob jak přinutit chromé a polomrtvé vstát.
V rukách jsem držela obrovskou hlavu velkého starého býka a snažila jsem se opatrně smýt papriku z jeho slzících a mokvajících očí. Krutost s jakou s ním zacházeli byla zbytečná. Měl přeraženou kyčel a ač se zoufale snažil, nedokázal se pohnout z místa.

jatka- konečná stanice.
Krávy, které jsou stále schopné pohybu nakonec překročí hranice a jsou nahnány do nákladních aut. Tento transport je ilegální, vše se proto odehrává v noci. Auta jsou určena pro pět nebo šest zvířat, přesto jsou však do tohoto prostoru natěsnány až tři desítky zvířat. Krávy musí lézt jedna po druhé, nedopatřením tak vypíchávají oči druhým svými rohy. Udupávají a rozmačkávají zvířata pod sebou. Rohy mají dávno zlámané a kruhy v nozdrách vytrhané.
Náklaďáky se kodrcají zkroucenými silničkami plnými výmolů, krávy tak narážejí do stěn aut, což jim způsobuje ještě více zranění. Těžko si vysvětlit fakt, že někteří řidiči těchto transportů jsou džinisté, příslušníci náboženské sekty tolik uctívající život a soucit se všemi tvory.

jatka.
Následující ráno jsme dorazili na jatky Deonar v Bombai; už v deset hodin se teplota vyšplhala na 38 stupňů Celsia. Všude kolem se to hemžilo mouchami a my jsme překračovali kaluže krve, ba dokonce krvavé lázně. Asi tucet zraněných a polomrtvých krav se válel na zemi. Jeden býk měl ulomený roh a zlomenou nohu, ale opakovaně se snažil vstát, pohyboval se v kruhu a plazil se, dokud nepadnul vyčerpáním.
Pár sešlých krav odpočívalo hlavou na tělech svých druhů, hledajíce pohodlí uprostřed strašlivého, páchnoucího hřbitova. Vzhlížely na nás s prosbou v očích, čekaly na trochu vody, na stín a nebo něžný dotek, pohlazení. Nikdo nebyl s to jim jejich smrt ulehčit, přítomný veterinář okolo nich procházel, viděl je, a nechal je zemřít.

Krávy přivezené na jatka jsou násilím donucené sejít z vozu; krávy chromé jsou z auta shozeny; pak jim všechny čtyři nohy sváží k sobě a pohodí je bokem na od krve kluzkou podlahu. Pohybuschopná vyděšená zvířata se stále zoufale snaží utéct, škubají svázanýma nohama, řvou a buší těly o zem. Protože jejich mrtvá těla jsou prodávána ke konzumaci do muslimských zemí, musí být porážka tzv. "halal", což- podle muslimského práva- vyžaduje šetrné a stres nezpůsobující zacházení se zvířaty. Jatkáři ale prořezávají jejich krky bezhlavě a tupými noži a pokaždé za sebou nechávají ryčící živé zvíře vykrvácet zaživa. Ostatní krávy sledují jak jejich druzi umírají v kalužích své vlastní krve.

Ty obrázky mne pronásledují ještě dnes. Veterinář Ted Deppner z Washington Humane Society také podnikl návštěvu indických jatek. "Ty obrázky mne pronásledují ještě dnes. Nejvíce mnou otřásl způsob, jakým řidiči a překupníci převážejí zvířata z trhů na jatka. Silnice jsou v hrozném stavu a oni jedou tak rychle, jak jen můžou- krávy tak naráží do stěn a doslova probodávají jedna druhou svými rohy. Poté je řidiči kopanci a elektrickým proudem vyhánějí z aut či je táhnou za nohy. Tolik krutosti, které jsou ti lidé schopni mě naprosto šokovala."
"Když byly krávy vlečeny do nákladních aut, slyšel jsem silný kašel," pokračuje Dr. Deppner. "Jedna kráva se dusila vlastní krví. Provaz v nozdrách měla nedbale provlečený a následkem dvanáctihodinového pochodu, při kterém byla za nozdry přivázaná k druhé krávě a při kterém ji za provaz opakovaně tahali překupníci, se nozdry protrhly a po její tváři stékal proud krve."

Každý, kdo v Evropě kupuje kožené výrobky se může stát součástí tohoto nebo jiného hororu a zaplatí za vraždu věrných lidských společníků. Nezáleží na tom, zda je kůže z ušlapané krávy z Indie nebo z prasete z českého koncentráku. Přesto však výrobci rádi jakoukoli vyčiněnou pokožku zvířete označují za "vepřovici" či "teletinu"- a často nemají potuchy ani chuť vědět, odkud kůže pochází. Nebo si opravdu myslíte, že by vám na visačce pověděli "kožešina z kočky domácí" nebo "kůže z klokana" nebo "z krávy, která je v Indii posvátná"?

Jedy a pasti nic nevyřeší- nové krysy či potkani budou přicházet dál. Abyste zabránili krysám vniknout do vašeho domu, nevytvářejte jim to, co pro ně dělá váš domov atraktivní: přístřeší a jídlo. Prvně se ujistěte, že na volně přístupných místech nemáte otevřené potraviny. Odpadky uchovávejte v pevně uzavřených schránkách. Přístup do vašeho domu jim znemožněte utěsněním děr vespodu zdí. Nezapomeňte, že pokud nemůžou dovnitř, nemůžou ani ven. Pokud zůstaly nějací hlodavci ve vašem domě, musíte nastražit past- buďte ale zodpovědní při výběru. Lepidlové a skřípací pasti jsou velmi kruté - zvířata chycená v těchto pastech si často zlámou nebo odkoušou vlastní nohu, aby se osvobodila. Lepidlo může ošklivě poranit jejich oči, nepřijdete -li pro ně dostatečně brzy, můžou zemřít hlady nebo dehydratací. Máte-li doma kočku, je dost možné, že se do těchto pastí chytí nebo v nich zraní i ona. Pasti, ve kterých nejsou zvířata trápena a nemusí zemřít se dají poměrně snadno sehnat, jejich pořízení je výhodnější a lehce se používají. Plastové nebo drátěné pasti, do kterých krysa naběhne, ale nevyběhne už ven se prodávají v zahradnických obchodech a mají pružinová dvířka, která se za zvířetem zavřou a otevřete je až vy. Past kontrolujte denně a když v ní najdete potkana, jednoduše ho vypusťte ven daleko od vašeho domu (pokud možno ne za domem souseda).

Foie Gras.

Podmínky, za jakých se z jater kachen a hus stává "delikatesa" známá jako pâté de foie gras, mají do delikátních hodně daleko. Foie gras neboli v překladu "tlustá játra", jsou groteskně nateklé ochořelé orgány za velkou cenu - pro samotná zvířata.

Kachnám a husám, odsouzeným pro produkci foie gras jsou do žaludku násilně vpravena až tři kila potravy denně – pro srovnání si představte, že byste zkonzumovali 8 kil špaget! Toto množství je skutečně enormní. Jejich játra jsou deformována a mnoho ptáků na následky překrmování zemře. (V newyorské velkofarmě Hudson Valley, kde pracoval skrytý výzkumník organizace PETA, umíralo na následek prasklého žaludku tolik zvířat, že pracovníkům, kteří za měsíc zabili méně než 50 ptáků, byly vypláceny prémie.)

Způsob, jakým se potrava vpravuje do žaludku zvířete rozhodně není lahůdkou. Ptáci jsou krmeni 40 cm dlouhou kovovou trubicí, která je zasunuta jejich krkem do útrob a napojena na tlakovou pumpu, která potravu vrhne až do žaludku. Toto se opakuje dvakrát denně po dva týdny u kachen a čtyřikrát denně po 28 dní u hus. Proces je natolik násilný, že mnoha zvířatům je při něm - skutečně - proražen krk.

Kachny i husy jsou po celou dobu „výkrmu“ drženy v klecích nebo ve společných kotcích, v obou případech nemají přístup k jiné než pitné vodě. Kromě toho, že trpí odepřením kontaktu s vodním prostředím, nemají možnost očistit si oči či vypláchnout nozdry a zobák od zvratků. Masivní zvracení potravy je u překrmování běžné v lepším případě zvíře ve svých zvratcích jen žije, v horším případě je vdechne a pomalu se udusí či kvůli zmíněné nemožnosti si opláchnout zvratky z obličeje oslepne.

Účelem překrmování je docílit až desetinásobného zvětšení jater, která jsou pak nazývaná foie gras. To však představuje pro zvířata nevýslovnou bolest a utrpení. Nateklá játra rozpínají břišní dutinu a znemožňují ptákům pohyb; mnohdy jejich dutina doslova exploduje. Další chronické problémy a choroby ruku v ruce spojené s překrmováním pro foie gras jsou záněty chodidel, odumírání ledvin, zlámané zobáky, křídla a hrudní kosti a nádorovité otoky v krku. Jeden kačer zpozorovaný výzkumníkem PETA měl na krku červy napadené zranění tak hluboké, že když pil, ránou protékala voda.

Pro „produkci“ foie gras jsou vhodní pouze samci, protože jejich játra jsou obecně větší. Čerstvě vylíhnuté samičky nemají žádnou cenu a jsou proto utopeny nebo umačkány.

Kromě neomluvitelné krutosti ke zvířatům zde někteří lidé zohledňují i otázku svého zdraví. Funkcí jater v těle živočichů je filtrování toxinů, čímž se stávají jakousi továrnou na čištění veškerého odpadu z těla. Také platí, že čím více jsou játra zvětšená, tím více jsou nakažená (hepatic lipidosis).

Praktika foie gras pochází z Francie, teprve nedávno se foie gras farmy rozšířily i do Spojených států. V České republice je produkce foie gras zakázaná, smí se ale u nás prodávat játra dovezená. V některých restauracích a gurmánských prodejnách na husí játra nebo paštiku z nich jistě narazíte; dejte prosím vědět majitelům podniků o krutosti, která tyto výrobky provází. Díky.

V roce 2000 Matt Rossell z In Defense of Animals publikoval skryté video pořízené z Oregonského národního centra pro výzkum na primátech. Poté, co si světově proslulá primátoložka Jane Goodall video prohlédla, řekla:

"Když jsem poprvé viděla video, byla jsem šokovaná, byla jsem zděšená a hodně, hodně rozčílená. To, že dnešní podmínky jako jsou tyto jsou pořád povolovány- že lidé každý den jdou do práce a tak barbarské podmínky je nechají chladnými- to je černá známka proti lidskosti.

Obrázky které jsem viděla- opičí miminko schoulené do klubíčka a sající svůj penis; mládě nakažené Shigellou jak se plazí ve svých vlastních výkalech; dospělý rhesus který zešílel natolik, že si okusoval ruce, měl odkousané skoro celé maso; samotný kapucín používaný ve výzkumu drog, který seděl a zíral doblba, evidentně v posledním stádiu deprese; přivázaná opice, nucená podstoupit děsivě bolestivý proces elektroejakulace, přičemž byly na jeho penis připevněny elektrody, aby se vyloučilo sperma- tyhle záběry nemohly být zfalšovány. Ne, tyhle opice byly týrány.

Co mě obzvlášť znechutilo je, že tento bezcitný přístup ke zvířatům se děje pořád a neustále v laboratořích po celém světě. Musíme to zastavit.

Když jsem se dozvěděla, že Centra pro výzkum na primátech se rozšiřují, že více primátů bude použito v takovýchto testech a výzkumech, bylo mi z toho špatně. Mám pocit, že vkročením do nového století se sesouváme hlouběji a hlouběji. Neměli bychom rozšiřovat Centra pro výzkum na primátech. Měli bychom je zavřít, všechny."

- Dr. Jane Goodall

"Výzkumníci považují za nezbytné zavírat oči. Nehctějí si přiznat, že zvířata mají city. Nechtějí si přiznat, že zvířata mají mysl a osobnost, protože by jinak nebyli schopní dělat svou práci.

V žádném případě není pochyby o tom, že když primáta strčíme do maličké, pusté a sterilní klece, které jsou domovem pro opice ve všech výzkumných zařízeních, trpí, a hodně. Trpí kvůli izolaci od ostatních opic, protože jsou vysoce společenská zvířata, a trpí depresemi. Opice v takových nelidských a šokujících podmínkách vykazují stejné známky klinické deprese jako lidské dítě."

Proč odmítnout vivisekci?

Základní argument k odmítnutí vivisekce jde již z překladu samotného slova. Vivisekce znamená řezat živě, to znamená působit záměrnou bolest, záměrné mrzačení a někdy záměrnou smrt. Základním předpokladem pro provádění vivisekce je vědomí nadřazenosti. Je nutné, aby vstoupení do života někomu jinému a jeho mrzačení mělo menší hodnotu než důvod, proč k tomu dochází. Posledním argumentem je, že vivisekce škodí i tam, kde tvrdí, že pomáhá, tedy v ochraně lidského zdraví.

Když nebudeme dělat vivisekci na zvířatech, budeme ji muset dělat na lidech...

Faktem je, že tvrzení, že vivisekci potřebujeme, aby náš život byl kvalitní, je jen vylhaný axiom stoupenců vivisekce- základní věta, přijímaná a bez důkazů považovaná za pravdivou.

Poznatky vivisektora Galéna zastavily a poškodily vědu o lidském zdraví na několik století proto, že své znalosti z vivisekce zvířat převáděl na lidi; objevitel vakcíny proti obrně prohlásil, že "ochrana před obrnou se zpozdila mylným pochopením podstaty této nemoci", což vycházelo znovu z vivisekce; spojení mezi kouřením, rakovinou, nemocemi srdce apod. bylo prokázáno klinickým pozorováním lidí, ale zpětné ověřování tohoto poznání vivisekcí nic podobného neprokázalo (resp. jednou tak a jindy jinak, podle toho, kdo studii platil) a lidé proto umírali, stejných příběhů by se našlo hodně. V USA jsou nežádoucí účinky léků na 4. až 6. místě jako příčina úmrtí.

Tam, kde je lékařská věda úspěšná, je tomu tak většinou proto, že se správné poznatky dokázaly probojovat přes zmatek a spekulace vivisekční praxe.

Když nebudeme dělat vivisekci na zvířatech, budeme ji muset dělat na lidech... II

Různé živočišné druhy se od sebe různým způsobem liší, a to na všech úrovních, včetně molekulární. Reakce se liší nejen mezi druhy, ale u zvířat i v závislosti na věku a pohlaví. Důležité rozdíly mohou vyplynout z různých podmínek experimentů, jako je krmení a stelivo. U zvířat, která jsou schopna rozlišovat mezi jednotlivými lidmi, má vliv i osoba provádějící experiment.

Proto je ve vivisekční praxi snahou standardizovat zvířata (jejich slovníkem biologické modely), vytvářet standardní operační postupy a standardní prostředí pro experiment. Jednoduše, je to snaha dosáhnout toho, aby vivisekce fungovala a to za každou cenu.

Zvířata se mají v laboratořích dobře, nikdo jim neubližuje, experimentátoři přistupují ke zvířatům s odpovědností a maximální laskavostí.

To je lež. Už samotná povaha vivisekční praxe vylučuje dobrý život pro své oběti. toto tvrzení pochází od lidí provádějících vivisekci, nebo z ní jiným způsobem profitujících nebo od těch, co jim bez ověření skutečného stavu věci dali svou důvěru. Pokaždé, podaří-li se získat neoficiální materiály z laboratoří, je vidět pravý opak, zvířata jsou bitá, je s nimi zacházeno hrubě, ale i kdyby se tam o zvířata v rámci svých velmi omezených možností (už ten fakt života v kleci s trubkou do krku) starali s péčí, nic by to nezměnilo na tom, že vivisekce je krutá a zbytečná.

Neměli bychom zapomínat, že v laboratořích není žádná spolehlivá kontrola toho, zda experiment běží alespoň podle schváleného scénáře, protože jedinou kontrolou je osoba experimentátora. To znamená, že není žádná záruka, že míra utrpení je redukována na minimum.

Některé pokusy na zvířatech lze nahradit alternativami, ale u některých to není možné, protože musíme znát reakci celého organismu, a to nelze jinak než pokusem na živém zvířeti.

To zní rozumně, ale je to hloupost. Reakce celého organismu psa, myši nebo opice je nepřevoditelná na reakci celého organismu člověka, a to ani jako hrubý nárys.

Jaké jiné možnosti máme, když přestaneme experimentovat na zvířatech?

Klasické metody jako je klinický výzkum, tedy přímé studium nemoci monitorováním nemocných, epidemiologický výzkum, molekulární epidemiologie, ve spojení s moderními technikami in vitro a in silico, pitvy, zkoumání živých tkání (biopsie)... jsou nejen adekvátní, ale mnohem spolehlivější metodou pro získání poznatků o člověku.