PEKLO

Umíráme proto abychom žili

Tak to už konečně pochopte

A začněte se pást na svých mrtvolách

Ostré zuby neznají slitování, když pronikají kůži

Na vybranou není, když hlad hanbu pohltí

A bíle prsty tě drží kolem krku

Jejich vášnivý dotek tě dusí

Tvůj pohled zčernal jak padlá růže

Tak už to pochopte že život není

Nestvůry ho už dávno zničili, když se ve vaší krvi koupali

Hodovali na vašich čerstvých srdcích a pak zmizeli v temnotách…

A vy je voláte na zpět

A vy je prosíte za odpuštění.

V černém pohledu nenajdete světlo

Dávno zmizelo a ty si promarnil všecko

A sám teď hniješ zaživa a smrt tě nečeká

Konec své cesty si minul tak jako jeho začátek

Smrt se v dálce jen tiše směje…

…pláče

Hlína z hrobů je stejná jako každá jiná

Za deště vlhka, za noci chladná a težká

A ty se v ní koupeš a snažíš se ji sníst

Červi do tebe nalezou a děkovat ti za záchranu budou

Tak už to pochopte že smrt už není

Kulka nestvůry nezastaví, když se sápou na tvé mokré nohy

Už tě mají od té doby co tě zahlédli

Od té doby cos ničil svoje čisté oči

Ostré drápy si nevybírají kdy zaútočí

Projedou tvou bílou kůži

Ty cítíš jejich doteky a proudy krve ze zápěstí…. A z tváři

Z tváří tvé rudé slzy co prosí o vykoupení

Moje Chemická Romance 

1.část

V temnotách je ukryta všechna krása

Naše duše jsou tam zajaty

Čekají na vykoupení světla

Jinak navždy budou mučeny

V temnotách je plno kouzla

Čarovné těžké tmy

Dusivá je ta její ruka

Chladné vlhké prsty

…a oni se nás dotýkají

a my je nevidíme

a oni nás zabíjí

a my utéci nemůžeme…

2.část

zakaleném (časo)prostoru

v čestném podrazu z lásky

uběhne více času

než li všední krásy

v sírovém poli

kde se pásla srna

umřela moje vina

zahynula žalem ze ztráty

ze ztráty nad bolestí

ve stínu navždy spí

v temnotách je plno krásy

nekonečné póly mojí všední lásky  

jedovatého štěstí mě sní…

když píšu o zešílení…

Na svátek všech svatých

Brečím jak na začátku smutku

Venku sněží jak na mém bílém pohřbu

Křičím a ptáme se sama sebe jestli to má ještě cenu

Jestli je ještě naděje na modrý úsvit

Hedvábnou mlhu po probuzení

Zpěv ptáků po deští

Ptám se jestli to má ještě cenu žít

Jestli je ještě možnost poznat nový den

Ukrást kousek světla při svítání

Jen malí paprsek naděje pro noc

Když tmavá obloha brečí a není jí pomoci

A hvězdy se tříští o zem a navždy jsou ztraceny

Na svátek všech svatých to musí být jiné

Tento den nesmí být osaměli pro nikoho

Když měsíc schovává svou bílou tvář

Maskuje své slzy pod temný plášť

Ale jeho sténání je slyšet na sto mil

Až na rozcestí života ze smrti

Pláču jak tenkrát poprvé, když jsem viděla padat hvězdy

Naříkám za jejich osud a modlím se za ně

Ptám se jestli má cenu ještě věřit v něco

Jestli je ještě šance jak jim pomoc

Když nebe pláče a já jsem sním

Stále věřím, že se jednou slunce umoudří

Křičím, volám sluce a ptám se ho na světlo

Zvedám k němu své chladné ruce

A snažím se chytit aspoň kousek naděje

Ole ono je hluché k mým prosbám a mlčí

A nebo snad ne

Jistě že není a tohle…

…Tohle je dar slunce pro měsíc

Na svátek všech svatých

Střípek svítání pro bílé hvězdy

Kousek okouzlení ze dne do noci

Z noci do dne

to se stane jen za pár let

když slunce schová své zlaté slzy a měsíc

ten bílí vládce jí pomůže…   

Odraz z obrazu svého

Žiji v odraze obrazu svého

V zrcadlovém světě ze skla

Rozbiji ho a tak zničím všechno

Co pro mě něco znamenalo

Slyším zvony znít

V rukách držím rudou růži

Musím denně bdít

A po ničem netoužím

Obrazy na stěnách, ve skříni tapety

Vlajky na chodbách, nikdo je nevidí

Blikající lampička neštěstí

A já jsem odrazem své vlastní doby

Mlhavá upomínka na doby věčné

Když skřivani vylétli ze svých hnízd

Zatmění slunce a tanečnice bose

Skleničky prázdné a všude jinak klid

Fotografie v bílých rámečcích

Vrzavé schody z kantýny

A i ty žiješ v odrazech téhle doby

S nezájmem o vlastní potomky

Na každém obrázku něčí rozmazaná tvář

Na každé kartičce křičí jiná zášť

V rohu té světnice je kříž

Poslední mohyla a před ni číž

Tohle je náš pohřeb srdcí

V mlhavé krajině nikdo nespí

My jsme obrazy své vlastní doby

Na zdech visící stíny  

Slaná kaluže na podlaze

A opodál je celé moře

Moje mělká duše

Falešný smích je mim pravím já

Okovy na rukou

Opravdoví slzy nejsou

Ve vnitř jsem prohnilá

Svému osudu nevěrná

Nic není takové jak se zdá

Nikdo mě nezná

Já jsem opuštěná

Krutost je mim pravím já

Soucit nezná

A sláva těla není věčná

Nejsem taková jaká jsem

Jsem jiná a vše je sen

Zkažená a prohnilá nevinnost

Prý jsem milá

Ale to nikdo neví

Že v noci piji krev

Černá duši mám

V sobě ztracená

Jsem jak sněhová vločka

Na pohled krásná, přitom ledová

A zranitelná jako ona

Jsem jak planoucí oheň

Okouzlující navenek, přitom ničivá

Ale nic není věčné

Lež je mim pravím já

Okouzlení duše při svítání

Zvenku jsem dokonalí

Citlivá a neupřímná

Stále schovaná za sklem vědomí

Svět mě zabíjí…

Jizvi na mé duši

A vevnitř jsem opravdová …

Démoni

Je ponurá podzimní noc.

Na asfaltovou cestu se snášejí havraní.

V podzemí žijí démoni

A tys jejich královna

Chladný je vítr z hor

Kaluže krve z bot

Sluneční paprsky spálí vše

A na zemí nic nezbude

V jeskyních se ukrývají příšery

Temnota je jejich úsudkem

A tys jejich královna

Tak zavolej je k sobě než přijde den

První paprsek světla

První duše lidstva

Druhá rána padla na zem

A démoni vlezli pod zem.

Věřím…

Věřím v čistou nevinnost

V bílí prach na poušti

V tekuté řečiště radosti

Věřím v nečekanou zkázu světa

Na palouku kvete kopretina

Zahyne a nebude sama

A já budu její záchrana

Z asfaltových cest světa

A za hranicí času je černá díra

Pohltí vše co zmůže

Nic jí neunikne a nic jim nepomůže

Věřím v čerstvou smrt

Že přijde už dnes

Pozdraví mě a já na ní tiše zavolám

Že jsem ráda a že jí vítám

Věřím v nutnost sebe-destrukce

Zničení vlastního nitra

Záchranu samého lidstva

A na palouku stále kvete ta kopretina…

Na pokraji

Když mluvím kraviny

A mé životní funkce selhávají

Tak vím že žiji na hraně

A nejsem ještě po smrti

Když se můj pohled kalí

A mé srdce přestává být

Tak teprve v té chvíli vím že žiji

A mohu umřít v poslední chvíli

Utíkám

Ženu se temnou nocí

Utíkám

Před sluncem se schovávám

Jak jen mohu tahle žít dál?

Ptám se, ale nikdo neodpovídá

Usínám a nikdo mě nevolá

Umírám a nikdo mě nemá rád

Hraji hru o život pro život

Vidím jak vše kolem mě umírá

Krvavé potoky naděje

Padám do propasti a nikdo mě nechytá

Nikdo mě nikdy nechytne a nespasí svět

Já jsem vaše naděje a tichá hrůza

Když se můj dech zastavuje

A krátí se mi čas

V posledním okamžiku žiji naráz

A procitám jen proto abych to mohla zkusit zas

Jsem hazardér, já to vím

Jsem blázen že tak činím

Ale mam k tomu dobrý důvod

A to jen na okamžik žít

Ve skříni

Ve skříní je plno špíny

Malí chomáček prachu se tam schovává

V poklidu a šeru té skříně

Nedutá a spí klidně

A ve snech se mu zdá:

Srdce není mrtvé jen tiše bije

Vítr nepřestane vád jen se ztiší

Když sluce na malí okamžik zmizí

V jezeře půlnoční královna

Za kopcem vlkova družka

A ty chceš být bojovník za oba

Sníš svůj krásný sen, sám osamocen

Na dně skříně

Se tvá duše

Klidně rozplyne

Ve skříni je mnoho smutku

Chomáček prachu v šuplíku

V krásném tichu nedutá

Jen si v klidu usíná

Dvě malé holubice

Na deštivé obloze se honili holubice

Hráli si s kapkami vody

Kroužili mezi záblesky světla

Ach jaká naivita

Ta čistá stvoření neměla strach

Neznala ho ani, když si hrála

Ve větrné smršti mezi oblaky

Kde se blesky střetávaly

Na jejich hrobech bude nápis

Vytesán neznámým člověkem

Na desce z bílého kamení

Zde leží ta čistá stvoření

Na nebi mezi blesky

Ne nebi mezi kapkami vody

Kroužili dvě malé holubice

Celé v bílém, ach jaká krása

Jak prostá to stvoření

Jak bláhové jejich počínání

Teď navždy spáti budou, jak něžné

Jak prostý je konec bdění

Tak upomeňte na ty dvě holubice

Co si hrála s kapkami vody ve větru

A teď těžký kámen je na prsou tíži

Spánek se zdá být nesnesitelný

Vzdejte jim hold

Na jejich počest zapalte svíce

Na jejich krásu pějte písně

Vždyť to byli jen malé děti

Dvě bíle holubice

Týden

Kruté je nedělní odpoledne

Hořké jsou pražené mandle

Když sedím a jím je

Vzpomínám tiše na tebe

Horká jsou pondělní rána

Hořká jak moje káva

Přebytek z večera

A ty si moje vzpomínka

Veselé jsou úterky

Sladké bonbóny od tety

V dřevěné krabici ukryty

S upomínkami snědeny

Kyselé jsou však středy

Žaludeční šťávy a vředy

Špatné jídelní návyky

A k tomu ještě na tebe vzpomínky

Černý bude čtvrtek

Poslední to svátek

Dám si salám a pak párek

A pro tebe mám malí dárek

Slaný je jedině pátek

Kolek krku si dám potrhaný šátek

A pak si připravím hák

Hadr a vše nechám jen tak

Chladná a poslední je sobota

Studená a mrazivá jak zmrzlina

Klidná a tichá je hladina

A tys má jediná vzpomínka

Bez útěku

Už nemusím utíkat

Začínám staronovou kapitola

Je však čistější než dřív

Neudělám snad tu samou chybu

Proto že vím jaké vše je když sním

A nikdo mi to už nemůže vzít

Znova na vrcholu plná sil

S polámanými křídli

A vím jak vše je doopravdy

Nezáleží na ostatních

Vše je jen na mě

A já už neutíkám

Už se mohu zastavit a žít volně

Jsem na světě v tento okamžik na straně mé

Mé vlastní cestě životem která plyne

… beze-strachu jako dřív

beze lži která mizí v zapomnění…

Vzpomínka

Radu-ji se a slavím nové myšlenky

Vím že zase jednou budu na dně

Ale teď jsem na vrcholu

Na té bouřlivé vlně

Na vlně která mě může smést

Na vlně která mě může povznést

Chladné i hřejivé nespoutané vášni

Je to jak já v písni

A znova sním a vím že je to dobrý

Ten klid kolem mě je úžasný

Nečekaný jak vše je tak dokonalý

Na krátký okamžik povznesení

Chce se mi brečet štěstím

Chce se mi křičet radostí

Když vše je tak jak to bylo na začátku

A já jsem zase já

Zpět

Za okny kapky deště

Burácející upomínky vzešlé

Už znova mám ten pocit

Kdy vše je na začátku

Já ho už nechci opustit a jinak nemohu

Znova ty písně zní

Jako kdyby poprvé je cítím

Ani snažit se nemusím

Když slyším jejich souznění

A je to tak kdyby nikdy neodešli

Nedá se to říci slovy

Je to silný pocit

Vše je čisté a krásné

Volné a nezapomenutelné

Když slyším kapky deště

Jak to krásně zní

A vše je tak nové

Když žiji a nespím

A znova to mohu mít

A i den se náhle zdá jiným

Jak říci mám co cítím

Když je to jen pocit neohraničitelný

Koncentrát čisté radosti

Nezapomenutelný pocit a nic víc

A já znova mohu jít…

Válka za smrt

Na nebi je válka
Nebeská bouře z mraků
Pastýřů ze snů

Na nebi je bitva o nadvládu

Chladné dotyky motýlů

Větrné ovace andělů

Na válku na duši

Je škoda žít

Když nebesa se mění v okamžení

Na jezeře skvrna viny

Zde se vede válka o smrtelníky

Prohraná sázka s nimi

Pro smrt stojí zato žít

Jen aby se mohla vést…

Za něčím…

Bolesti spím a nic necítím

Furt jen to samé dokola

Je to ohraná kytara

Vy víně vina

Na klíně špína

A já se plazím a vím

Že je to jen o pokušení

Žít či nežít

Vidí ranní déšť

Skleněné tabulky

Ve vetru hrdličky

A moje oči jsou jen jiskřičky

Do větru do boje

Do lásky do sporu

Hrajeme si stále tu samou baladu

Vy víně vina a vině hrst vína

Na klíně špína ve špíně slza

A není na vybranou když sněží

Když moře se stává na pozdravení

A já vidím….

Modrá jsou oblaka

Dlouhá naše cesta

Kroky do tmy nechtěné

Pouhé světlo na obloze

Rudý proužek nebeský

Kapky krve na dlani

Vlajky v trávě skosené

V plameni spící

Na nebi stojícím

Ta krátká slova nic nepoví

Kdyby chtěla

Dveřmi zavřena

Tajně skryta

Naším pohledům utajena

Tak to bylo a bude

V našem světě beze slov

Na obloze vyšlo slunce

Jeho záře pronikala až do mého srdce

Radostí naplnilo mé mrtvé já

Na nože bráno

Nůžkami probodáno

A pak tázaná na sluneční ráno

Na obloze se kroutí hadi

Na mé podlaze žijí nazí

V okně mříže na dveřích zámek

Přes rameno ránu přes oči pásek

Milují se oni spolu

Jako divá zvěř v temném rohu

Bez únavy, bez studu

Chladná těla v úplňku

Měsíc je jak můj vrah

Hlídač mích krvavých rán

Bledá záře na mém lužku

Okovy a řetězy na mém tělu

A oni se milují spolu

Jsou jak šelmy při lovu

A oni se milují spolu

Jsou jak motýli při letu

Nenechají mi chvíli klidu

Já trpím a víc už nemohu

A sluce zase mizí

Konec cesty žádný není

První hvězda vzešla

Nová úroda bude dobrá

A oni se miluji i na poli

Jsou nenasytné potvory

Na svém lůžku ležím

K nebi shlížím

A nic se nemění

Když noc je v soužení

A pak...

...sluce zas vyjde

Samota

A je to tu zas, zas ta chvíle osamění

Svíčka pomalu dohořívá a já vím, že další není

Měsíc mi svítí na mé lužko které s mění…

…v mou rakev

Nechápu proč se to zase děje

Radši zavřu oči snad to odejde

Zkusím se před tím schovat, ale to nejde

Je to ve mně uschované

Jak lehce mi tečou slzy z očí

A oni mi zas a zas znova ubližují

Nechám se obklopit chladivou nocí

Gramofonová deska

Křičím jak motýl letící nad hlavní pistole

Vznášející se v kouři z hlavně

Komu patřila ta nechtěná kulka?

Snad mě a nebo tobě?

Ten tichý zvuk mi z ní v hlavě?

Já opojiví jak tvoje prosby

Je mámivý jak tiché vzlykání.

Jak rychlí a nečekaný byl

Svíčka pomalu zhasíná a vůně střelného prachu mizí

Mizí jak zapadající slunce za kopec

Ztrácí se v potoku krve

A mizí v kanálu na ulici

Nechtěný či chtěný byl ten výstřel

Však to se už nikdo nedozví

Nikdo už nepochopí mé přání

Naposled vidět svítání

Dávám znamení na ústup

Vlajka vlaje dál jak mé plápolající srdce

V ledové tříšti rozdrceno na nebe

Nikým netázané na to jestli to chce

Letím jak křehký motýl při svítání luny

Jsem kus pavučiny ve větru

Jak jiskra naděje bez viny

Nechtěné stvoření roztrháno na kusy

Bylo to omylem ne z vlastní vůle

Omlouvám se vám že jsem způsobila trable

Zdráhám se pomyslet na to co se děje

Letím jak popel nad šálkem kávy

Gramofonová deska dohrála

Nad hlavou se vznáší kouř z dýmky

Je těžký jak mé snění

Dusivý jak mé vědomí

Ve vteřině se vše rozletí

Zaplaví mé usínání

Roztrhaný kabát přes ramena si dám

A vím co dál udělám

Konec byl napsán jedním pohybem

Nechtěným přáním z tónů té desky

Kdo v tu dobu tam hrál když já odcházela

Když jsem brala život do svých rukou

Jak mámívá jsou tvá slova

Jak krásné tvé dotyky

Sladká byla ta naše sláva

Tak jak samota v noci

Konec

Ano už je to tak

Jsem motýl a ty můj pták

Z bohem a navždy…

Prokletá

Mé myšlenky tiché jsou

Tak se na ně napijeme

Být zahalenou a krásnou

Je nemožné být zkázou

Vítr si hraje v mích vlasech

Uschoval se tam před světlem, před nocí

Odpadlík tak mi říkají

A nova na nebi se zjevila

Příchod další ztracené duše ohlášen

Dívka, kráska, netvor je spět

Hm stala se jednou z nás aby poznala

To co zapomněla

Láska jí koluje v srdci

Kulka v hlavě jí dráždí

To město oni mluví,

Ale nikdo ji nevidí

Výkřiky němé dívky  

„Se koukni na své ruce

Čí to byla vina že zahynula“

Už neuvidím stejně jako před tím, mé srdce je z kamene

Ztratilo se v záplavě svíček

Ozářeno polární záři

Ukryto pře svými výkřiky

Jsem snad sama hanba, že mě tak trestáš?

Jsem zlostí v lidských očí?

Pouhé zrnko prachu na rukou tvých

Nejde se jen tak vrátit a znova žít

Mám v sobě tisíce jehlic, které bodají

Řežou mě na několik částí

V hlavě mám čistou rtuť

Místo krve kyselinu

Jsem prázdná, já to vím

Roztrhaná duše ve vetru

Máš pořád mé srdce?

Dala jsem ti ho, ale ty mi ho neneseš

Stojím tu v temnotě a čekám na tebe

V ruce držím svůj dech, ledový a chladný je

Je jak mé svědomí studené

Tak kde si? Volám tě

Už nečekám a odcházím

Mizím do dálky bez zpáteční adresy

Už mě nikdy nenajdeš a já tebe též

Nashledanou, z bohem a běž

HAD

Plazí se tu po zemi a polyká prach

Dře svou kůži o bělostný svrab

Suchá a vyprahlá je jeho kůže

Je jak v polední záři usmrcen

Plazí se tu jak nějaký král

Jeho pach se nese dál

Shnilá kůže porušuje zem

Je jak  oživlá mrtvola

Plazí se v zemi nemrtvých

Je zde tvorem bez lásky

Starý svraštělí had

Opuštěn v nicotě

Plazí se po nekonečné poušti

Nemá možnost si vybrat  ani nechce

Prázdný černý pohled

A jeho mysli upřena do dálky

Plazí se sám a opuštěn

Je jak naše duše na světě

Pláče Suché slzy

Krvavé je jeho tělo

Plazí se a hnije

Rozkládá se zaživa

Je sám a někdo ho nevezme do dlaní

Nikdo se nad ním nezastaví

Plazí se už tisíce let a plazit se bude dál

Je to samotná samota v celé své kráse

Zaživa umírající cit

Nebrání se svému osudu když žádný nemá

Plazí se do nekonečna

Je to naše vnitřní já

Tlející duše v těle

Umírající podstata vás

Plazí se po kamenné říší

Mi zemřeme, ale on tu bude dál

Bude se tu plazit a ničeho si nevšímat

Vyznání

 Krajkovaný hadr kolem krku si dám

A pak budu znát jak rád tě mám

Do klopy si hada zašiji

Aby i tys okusila mi

Ukážu ti jak láska bolí

Budeš na vždy semnou jak to stojí

Jak klasy v poli

Připoutána železnými okovy

Tiše se usadíme kolem ohně

A já do tvého srdce bodnu-tě

Pak tě políbím na ústa od krve

A budeš patřit jenom mě

Miluji tě k vraždě tvé

Z lásky ti seberu poslední dech

Tak zavři své oči a nést se nech

Stejně nemáš na výběr

Má láska je tvým zabijákem

Je jedem trávící tvou krev

Si pro mě vším

Tak z lásky tě pro to zabiji

Tak pojď blíž, ať víš

Jak chladné je ostří

Jak hřejivá je tvá krev

Otoč se ke mně teď

Jsi krásná jak půlnoční noc

Jsi světlem mé duše

Tvůj pohled mě řeže do srdce

Tak přestaň dokud můžeš

Tvá jemná kůže mě dráždí a kouše

Tvé vlasy snad sám ďábel utkal

Nepokoušej moje srdce čistá duše

Miluji tě a proto tě zabiji

Jsi plápolající svíčka

Kterou já zhasnu

Jsi křehká květinka

Kterou já utrhnu

Jsi vločka padající do ohně

Jsi vločka padající do mě...

... navždy ztracena...

spíš

Já

Už nemá cenu žít.

Není kam jít

Mam svůj věk na hraní ruské rulety

Mám své názory na život

Už jsem dospěla aby vzala zbraň do své ruky

Už mám věk na porozumění

Padám do tmy

Ráno nestávám brzo

Mám svůj důvod spát

Neplním své povinnosti

Mám názor na vše kolem sebe

A nechodím si lehnout brzo

Mám svůj důvod obklopovat se tmou

Padám, padám níž a níž

Jsem skoro až na dně...

... své vlastní číže